J. D. Salinger – Kdo chytá v žitě
Když jsem tuhle knihu četla, byla jsem překvapená. Ne tím, co jsem tam našla, ale tím, co tam lidé kolem mě nenašli. Jeden člověk mi řekl, že je to kniha o ničem. O klukovi, co je flákač. Že se tam nic neděje. Když jsem knihu půjčovala, bylo mi zase jinou čtenářkou řečeno, že kdybych některé citáty neměla podtržené, úplně by je přehlédla. Těšila se s každou stránkou, kdy přijde další. Protože byly skvělý. Když tyhle dva čtenáře dáte dohromady, dostanete někoho, kdo pochopil, proč jsem ty citáty podtrhla. Dostanete čtenáře, který čte mezi řádky, a který hledá význam těch citátů v příběhu obyčejnýho kluka, a pak je hledá v životě. Najdete mě.

K té knize jsem se dostala náhodou. Bylo to na vejšce a jeden kluk mi řekl, že styl mých povídek mu připomíná Salingera. Moje postavy jsou prý taky trochu „holdenovský“. Vtipné bylo, že jsem vůbec neměla potuchy, co tím myslí. A tak jsem šla do antikvariátu a koupila si Kdo chytá v žitě.
V první řadě mi Holden Caufield připomínal něco na mě. Zamilovala jsem si ho i přesto, jak moc mě rozčiloval. Chtěla jsem mu na místě vrazit facku a nebo se sebrat a pláchnout spolu s ním. Celou dobu jsem balancovala na té hraně a nemohla se rozhodnout, co chci víc. Tak to bývá, když nevíte, co chcete od sebe, od života, od ostatních. On to taky nevěděl. Celá tahle knížka je o zatraceně chytrým a hodným klukovi, který je flákač a neví, jak vlastně naložit sám se sebou.
Po většinu čtení si připadáte smutní a osamělí. A strašně si přejete, aby byl život protivně stereotypní a normální. Tolik by se tím vyřešilo. Přes všechny projevy, dějovou linku a jazyk, o kterém asi ani nemůžu říct, že je slang, spíš studentskej lehkej monolog, máte pocit, že ten, kdo to napsal, něco věděl. Něco o životě, něco důležitýho a existenciálně a morálně základního. A sem tam mezi řádky vám to zíralo do očí a vy jste museli zpytovat svědomí a dávat mu za pravdu.
Nedá se o tom asi napsat víc. Dá se to prostě jen přečíst. Co k tomu dodám já, je pár vět, které jsem podtrhla tužkou, když jsem je četla, a něco pro mě znamenaly. Samozřejmě, až si to jednou přečtete, budete k nim znát i kontext. Jejich pravda a smysl ale i bez toho zapadají do života. Do toho skutečnýho života.

Nezáleží mi na tom, jestli to sbohem říkám smutně nebo rád, ale když odněkud odcházím, tak si chci uvědomit, že odcházím. Když to člověk neví, je mu pak ještě hůř. (str. 5)
Co mě ale vážně nadchne, je kniha, kterou člověk dočte, načež by si přál, aby byl s autorem, co ji napsal, ohromnej kamarád a moh mu zatelefonovat, kdy se mu zachce. (str. 15)
Že prej jsem větroplach a nemám žádnej životní cíl. (str. 43)
Věčně říkám: „Těší mě, že jsem se s váma seznámil,“ někomu, s kým mě ani dost málo netěšilo se seznámit. Ale když člověk chce žít, musí tyhle věci říkat. (str. 62)
Člověk by neměl bejt zásadně posera. Když má někomu vrazit jednu do zubů a chce se mu do toho, tak to má taky udělat. Jenže to já nejsem. (str. 64)
Taková holka, ta když se dostane doopravdy do ráže, tak je prostě jak bezhlavá. (str. 66)
Zatracený peníze. Člověku je z nich vždycky nakonec do breku. (str. 79)
Načež povádá: „Ten pád, ke kterému se podle mě řítíš, je zvláštní druh pádu. Takový strašný druh pádu. Člověku, který padá, není dopřáno ucítit ani uslyšet, že dopad na dno. Prostě padá a padá. A tohleto je souzeno lidem, kteří v tom nebo onom období svého života hledali něco, co jim jejich okolí nemůže poskytnout. A tak se vzdali hledání. Vzdali se dřív, než vůbec začali hledat.“ (str. 129)
„Řek tohle: ,Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít.´“ (str. 129)
Mezi jiným přijdeš na to, že nejsi první, kdo byl kdy zmaten, vyděšen, a dokonce zhnusen chováním lidí. (str. 130)
„Akademické vzdělání ti přinese ještě něco. Jestliže pronikneš dostatečně hluboko, dojdeš pomalu k poznání, co je tvoje mysl schopná obsáhnout. K čemu je uzpůsobená a k čemu třeba taky není. Po nějaké době dojdeš k poznání, jakým druhem myšlení by se měla ta tvoje specificky uzpůsobená mysl obírat.“ (str. 130)
V tom je celej ten problém. Na celým světě nenajdete místo, kde by bylo hezky a kde by byl klid a mír, poněvadž žádný takový místo neexistuje. Myslíte si, že třeba existuje, ale jednoho krásnýho dne se nebudete koukat a někdo se tam zatím vplíží a přímo vám před nosem tam napíše „KURVO!“ (str. 140)
Děti jsou legrační. Člověk si musí dát pozor. (str. 143)
Znáte děti, když jsou namíchnutý. Nezasmějou se a nic. (str. 144)
Já jen jako, že jak můžete vědět, jestli něco uděláte, dokud to neuděláte? A odpověď na to je, že to vědět nemůžete. (str. 146)
Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, poněvadž by vám pak začal scházet. (str. 146)

Americký spisovatel Jerome David Salinger se narodil v roce 1919 a zemřel roku 2010. Vydal pouze čtyři knihy z nichž nejslavnější se stala, roku 1951 vydaná, Kdo chytá v žitě. Kromě toho napsal mnoho povídek.
* úryvky vypsány z 6. vydání, nakladatelství Volvox Globator, Praha roku 2000
To se ti povedla dobrá koupě! On se relativně špatně shání, tedy alespoň v Olomouckých antikvariátech, které si mne ale natolik zhýčkaly, že mě ani nenapadne takový skvost hledat v knihkupectví.
Tato knizka patri medzi tie moje oblubene co som mala ako povinne citanie. Zo zaciatku ma trochu stval ten Holdenov americky styl rozpravania a prilis vela slangu, ale neskor som si pocas citania na to zvykla a prave to dopomohlo Salingerovi vytvorit akesi puto medzi citatelom a Holdenom, proste ako keby sme boli kamarati 😀
O této knížce jsem četla nedávno recenzi, která nebyla pozitivní, ale spíš dost negativní. Díky tvému zápisu o této knize, si chci Kdo chytá v žitě určitě přečíst.
Tak jsem se zase dozvěděla něco nového. O knížce jsem slyšela, ale nevěděla nic. Jsem poučena a jsem ráda. Díky. Jsou tam opravdu velká moudra.
Kdo chytá v žitě jsem četla, dost se mi to líbilo. Zvláštní je, že to kdysi byla oblíbená kniha už mýho otce. 😀 Vybrala jsi fajn citáty.
Hm, vypadá to zajímavě. A hlavně jsi to zajímavě popsala. Asi vážně budeš psát stejně dobře, jako bude zajímavá ta kniha. No, až si nakoupím všechny co plánuju, tak na to možná kouknu.
Kdo chytá v žitě je skvělá kniha. Líbilo se mi, jak Holden popisoval svou sestřičku Phoebulku a taky si vybavuju další pasáže, třeba tu o jednom z jeho spolubydlících, co měl zelené zuby a na nich mech.:-) Nevím, proč si vždycky pamatuju takovou blbost. Je to už hodně dávno, co jsem to četla. Budu ji muset vyhrabat z knihovny.
Ty části, co jsi vypsala jsou dobré a pravdivé, jinak mě ten kluk nehorázně vytáčel, štval a celkově jsem se po přečtení necítila skvěle, jak to u některých knih bývá. Nemůžu říct, že ta kniha byla špatná, ale ani dobrá. Byla prostě zvláštní…
[1]: To jsem vůbec netušila. Ale myslím (a doufám), že četba téhle knihy se s smrtí Johna nijak nesouvisela.. a kdo ví, že jo..
Je to dobrá kniha, Holden je postavou, ktorú si zamiluje asi väčšina mladých ľudí. Je tu pocit, že nám rozumie a my rozumieme jemu.
Je to pěkná kniha. Na první pohled je příběh o ničem, ale když se do toho člověk začte, tak pochopí. Kniha mě donutila přemýšlet o životě a o tom, jací jsme. Myslím, že bych se v mnoha situacích mohla ztotožnit s hlavním hrdinou.
Četli jsme dneska o tom. A já si řekla: Sakra, tohle je to, co nevím, že chci.
Ta knížka je naprosto fantastická a miluju ji. Nechápu, že ji někdo nechápe. 😀 Tedy, chápu to, ale nedokážu to pochopit. 😀