Když jsem chodila do školky, nechápala jsem ještě tak moc, že je důležité mít kolem sebe kamarády jako Anče od vedlejšího stolečku nebo Pepíka, co s ním máte společný háček na ručníček. Přátele prostě k životu potřebujeme a mé malé uvědomění si vlastní osamělosti přišlo až později, když už byla školková sdílení háčků jen nostalgickou vzpomínkou.
Konec základky je pro většinu lidí symbolem dobré party, legrace a prvním obdobím v životě, kdy skutečně někam patříte. Provádíte společně lumpárny a to vás stmeluje a drží při sobě. Pominu-li mnoho drobností, přeskočím k jádru věci. Měla jsem štěstí a ze základky jsem si odnesla partu přátel, se kterými udržujeme kontakt a společné akce dodnes. Jedná se vlastně o pětici kluků, kteří nezkazí žádnou legraci a díky mým otravným organizačním snahám nás udržet pohromadě, podnikáme výlety, grilování, večery u společenských her nebo jízdy na vodu. Z téhle party jsou přeci jen dva, kteří jsou mi nejbližší a jdu s nimi jednou za čas ven na samostatný pokec do hloubky – od drahých poloviček, co nás zlobí, po úmrtí rodině a neřešitelné školní a finanční situace.
Střední škola včetně intru nakonec zanechala také malá přátelství, i když ne tak hluboká, jak se zdá teď po letech. Se svou spolubydlící jsem strávila na pokoji čtyři roky neskutečných vylomenin, vychechtaných večerů a zakázaných neplech. Společně jsme se neučily, lajdaly a pak se chytaly za hlavu a snažily se vzájemně se podporovat ve všech špatnostech. Prostě přátelství. Ačkoli to bylo moje největší přátelství s osobou holčičí, moje nezbednice po střední jela domů do své vsi, šla učit do školky a žít normální život. Já se vydala na další studium a viděly jsme se za těch 5 let asi čtyřikrát. I dopisy skoro dozněly a tak se dá říct, že je to jen vzpomínka na nádherné časy, než aktuální přátelství.
Vysoká škola byla v tomhle ohledu velmi zvláštní a více než o přátelství tu můžu mluvit o vzájemném zdolávání překážek a spojenectví. Nikdo z mých spolužáků nepřekonal tu hranici „spolužák“, i když jsme chodili na akce a posezení, na chodbách klevetili a sem tam podnikali něco v partičkách. Jediný, kdo více méně překonal hranici, byla opět spolubydlící z koleje, se kterou nás pojily tři roky bydlení. Ale nejsem si úplně jistá, jestli je to opravdová definice přátelství. Spíše myslím, že jsme byly skvělé spolubydlící, které se zvládly během soužití i kamarádit. Sem tam se potkáme i teď.
A tak se ptám, jak je to možné. Jak to, že v určitém věku už poznáváte jen známé? Proč není možné najít si nejlepšího kamaráda, když je vám čtyřiadvacet?
Myslím, že mám odpověď, na tuhle ošemetnou otázku. Prostě a jednoduše – dřív jste o tom nepřemýšleli. Prostě jste se začali kamarádit. Měli jste spoustu dalších přátel. To, že se ze dvou vyvinulo vážnější hluboké přátelství, které trvá zatím nějakých dvanáct let, to bylo prima, ale člověk to neplánoval. Prostě se to stalo. Včetně jejich chyb. Včetně mých chyb. Spojuje nás toho tolik, že navzdory svým rozdílnostem máme stále společnou řeč. Dneska, když někoho potkám, tak uvažuju o tom, jestli by to byl dobrý kamarád. Jela bych s ním na vodu, šlapala bych s ním kopce na Šumavě? Možná jednou. Pak se většinou projeví, že vám na těch lidech něco vadí. Najdete chyby a ty vám brání přiblížit se. Čím jste starší a tím víc řešíte, jak vás vidí, víc o nich přemýšlíte a sami se blokujete nezávaznému navázání čistého obyčejného kamarádství. Chybí vám tehdejší spontánnost. Nejste ochotni dělat takové lumpárny, které ale často bývají začátkem spojenectví a přátelství. Jsme prostě více slušně vychovaní. Máme větší odstup. Jsme více chladní. Jsme dospělejší.
Věřím tomu, že ještě najdu ve svém životě hodně přátel. Pevně věřím, že najdu někoho, kdo se mnou provede pořádnou neplechu, budeme se spolu smát cizímu neštěstí a pak vlastní hlouposti. A nakonec po letech čirou náhodou zjistíme, že nám to zůstalo. Takhle to má být. Asi to člověk nesmí hledat. Nesmí myslet na to, jak se kolem něj zmenšuje okruh přátel, jak zůstávají jen někteří a jak jsou to ale stále ti samí, stejní lidé.
Nakonec třeba tenhle imaginární svět. Někdy mám pocit, že některé komentáře jsou skoro taková malá přátelství. Že některé, které píšu do seznamu těch čtených, tam píšu nejen proto, co jejich autoři píší na svém blogu, ale třeba i proto, že jsou mi sympatičtí a jsou to lidé, které bych klidně potkala i ve skutečném světě. A třeba potkám. A třeba vyvedeme nějakou tu lumpárnu a třeba právě s nimi se budu smát. Třeba právě tady pak po letech zjistím, že blog není vůbec imaginární svět, protože za každou klávesnicí počítače sedí někdo z vás.
* společná fotka focená odchyceným cizincem na Lookyho foťák
Taky mám jednu kámošku ze základky a jednu ze střední a pak známé.
musím jenom souhlasit. Přátelit se, mi přijde čím dál těžší. Mám jednu kamarádku, kterou znám už od školky a které můžu říct vážně cokoliv. Ze střední k nám přibyly další dvě super holčiny, se kterými se snažíme vídat, ale skloubit 4 různé rozvrhy, brigády, zájmy a bydliště v rozmezí 200 km není zrovna jednoduchá věc 🙂
Možná je to stále těžší také pro to, že trvá čím dál déle formovat toho druhého a sebe samu, že už jsme příliš "dotvoření".
Pravda, kamarádi, spolužáci, kolegové, sousedé – ale přátelé – to je určitě víc. Měla jsem pár kamarádek, kolegyň i sousedku, kteří byli nebo stále ještě jsou mými přáteli. Jenže v tom starším věku je to už o něčem jiném. I když minulý týden jsem se také zasmála, krásně jsem se bavila s jednou z vás – blogerek, která se stala mou opravdovou přítelkyní z vedlejšího města. Je nám spolu fajn. Ne, že bychom se stýkaly často jako mladí, ale víme o sobě.
Na zŠ jsem měla 2 dobré kamarádky a jednoho nej kámoše. Bohužel jeho teď ovládá přítelkyně a pomalu se bojí pozdravit, aby neměl zle…
Článok je to veľmi dobrý, páči sa mi štýl tvojho písania. Ja sama som prakticky až do druhého stupňa zš nevedela, aké je veľmi dôležité spriateliť si ľudí. Bola som na spolužiakov veľmi protivná a drzá a myslela som si, že keď im budem nadávať prezývkami typu debil, magor a idiot, budem drsná. Pravdou však bolo, že až na pár ľudí z celých 23 ma všetci nenávideli. Som rada, že som od nich už preč a takú chybu ako vtedy už nikdy neurobím (dúfam). Predsa len, je dobré byť na ľudí aspoň milý, aj keď to nie je jeden z tých "naj priateľov".
Já třeba dělám to, že všechny odháním a pak brečím, že nemám kamarády 😀
Chvíli jsem měla pocit, že na blogu jsem poznala i taková větší přátelství, protože když je smutno, i komentáře potěší. Ale pořád – je to jenom virtuální, no.. Není lehké najít opravdové přátele..