Facebook

Minulý rok jsem pořádala vánoční párty. Stejně jako každý rok to znamenalo mimo jiné založit událost na facebooku, popsat, co se bude zase dít a pozvat přátele. Když jsem provedla všechny tyhle běžné úkony a spokojeně se zahleděla na stvořené dílko, napadlo mě, že těch pozvaných přátel je tam nějak málo. Procházela jsem jednoho po druhém a pak mi to došlo. Eva chybí. Ale jak to? Řekla jsem si, že to je zase nějaký ten facebookový zkrat a šla jí pozvat zvlášť. Ale kde nic, tu nic. Eva nebyla k nalezení. Přešla jsem na obecné vyhledávání, najela na její jméno a otevřela profil. A tam to bylo. Překvapeně jsem se dívala na okénko, které mě pobízelo: „Znáte Uživatele Eva? Pošlete mu žádost o přidání mezi přátele.“

Není to poprvé ani naposled. Věc, která nás všechny spojuje, nás stejně tak všechny rozděluje. Milé Evě jsem napsala, co se děje a proč mě nemá v přátelích. Naší napůl naštvané a napůl dojemné konverzace váš ušetřím. Shrnu jen ten důležitý fakt, proč to všechno.

Eva už nějaký třetí rok neměla moc čas na akce se starou partou a málo se s náma vídala. Ne že by nebyla zvaná, jen už bydlela trochu jinde, trochu si našla nové známé a její svět se ubíral jiným směrem než náš. Z přátel mě odstranila, protože už se nevídáme a jí nebaví dívat se na ty naše úžasný životy. Fotky a statusy o tom, jak se máme skvěle a jak si úžasně žijem ty naše úžasný neobyčejný životy plný dobrodrůža, akcí, všeho.

A tady je ten konflikt dnešního světa. Všichni žijeme na facebooku, díváme se na lidi, kteří si na profil nikdy nedají nic, co by jim kazilo image, nedávají tam fotky, co se jim nelíbí, nepíší věci, o kterých si myslí, že by se nelíbily ostatním. Stylizují se do té podoby, jací by vlastně chtěli být. A my se na ně díváme a říkáme si, jak je to skvělý a máme pocit, že takoví musíme být také. Jenže tohle všechno je iluze. Je to iluze, která se rozpustí, když ten profil smažete, když toho člověka potkáte a když se pak střetnete s realitou.

Napsala jsem to Evě a vysvětlila jí, že nebudu na facebook psát, když mě vyhodí od zkoušky, když mi umře dědeček nebo když je mi neskutečně zle. Chci se dělit o štěstí. To smutné je mi buď příliš soukromé nebo se za to stydím. Jako každý.

Ve světě kódu obsahujícího ty jedničky a nuly je člověk vlastně vždycky sám. Je jedno jestli si s někým píšete nebo jen sdílíte obecně do světa nějaké pocity. Pořád jen sedíte za klávesnicí počítače a hledáte. Hledáte něco, s čím budete spokojení. Přátelství, obdiv ostatních, informace, zábavu. Pořád tu ale sedíte před monitorem samotní. A to je ta realita.