A pak jsou tu ty ponožky

A pak jsou tu ty ponožky

A je to tady. Jako každý rok, ale letos je to nějaké bolestivější. Jedno za druhým škrtám svá předsevzetí v diáři, která jsem si vybájila spolu s lednem a spolu s nepopsanými stránkami. Papír vypadal tak čistě. Rok, se zdálo, bude tak dlouhý. Opak je pravdou. Stránky v diáři jsou popsané, proškrtané, všude vedou šipky, povinnosti přepisuji ze dne na den. Rok zase utekl jako voda a než jsem se stihla rozkoukat, vybírám nový diář.

Problém je, že i když tyhle věci zůstaly nevyřčené nahlas a mělo to pro mě být jen motivační, mě teď tak trochu trápí. Nesplnila jsem svůj závazek. Napsala jsem na papír něco, co bych chtěla. Zhmotnila jsem do tvarů slov, jaká bych chtěla být a čeho k tomu musím dosáhnout. A ono se to prostě nepodařilo. Státnice jsem neudělala, v Albánii jsem nebyla, nezačala jsem se znovu řídit a hlavně, nenaučila jsem se plést, což mi přišlo jako geniální nápad. Dumám nad tím, jestli je alespoň něco možné ještě do těch Vánoc zvrátit, ale mám teď období, kdy si říkám, že nestihnu už nikdy nic. Jedno z těch dvaceti předsevzetí jsem ale splnila. Založila jsem si blog. Slušelo by se patrně říci “jupí”.
Vyhlížím si teď nový diář. Vlastně mám vybráno a jen čekám, zda mi ho někdo nedaruje než ho koupím. Je velmi krásný a velmi, velmi čistý. A přesto, jak moc jsem v tomhle roce zklamala, mám z nějakého neznámého důvodu pocit, že až si zase napíšu a vymyslím seznam nový, bude to tentokrát lepší. Možná je to tím nepopsaným listem. Nebo tím, že v představách se to plánuje mnohem snadněji, než to pak jde realizovat. Tentokrát si říkám, že se mi to podaří. Zdá se mi dobré napsat si cíle na papír. Je to motivační. Jeden z bodů, který si ale do nového diáře musím zapsat, bude splnit více předsevzetí než v letošním roce.
A pak jsou tu ty ponožky. Vypouštím ze starého diáře všechny body, které obsahují velké úsilí a nepřipadají mi zábavné, ale jedno si ještě na letošek přeci jen v diáři nechám. Asi do Vánoc nebudu schopna uplést báječné huňaté zelené ponožky s velkým vypleteným červeným sobem. Ale mohla bych začít třeba šálou, že… 🙂

9 Replies to “A pak jsou tu ty ponožky”

  1. Také si dávám předsevzetí. Pořád. Velká na začátku kalendářního nebo školního roku, malá od nových týdnů či měsíců. Nikdy se mi nepovedlo to dodržet, dotáhnout do konce. Chtěla jsem shodit pár kilo, přibrala jsem. Chtěla jsem napsat alespoň polovinu knížky, nenapsala jsem ani čárku a nápad téměř zapomněla. Chtěla jsem mít lepší prospěch ve škole, namísto toho jsem lenošila a dopadla tak, jak jsem dopadla. Chtěla jsem toho tolik a vlastně jsem nesplnila nic…

  2. Také si dávám předsevzetí. Malá, která dokážu a můžu splnit. A víš, co je vtipný? Že to pletení tam mám taky. Učila jsem se to už asi 3x, ale vždycky jsem zapomněla, jak se končí řada, jak se plete obrace… A tak jsem to hodila na blog. Jako jeden z bodů na podzim. A předevčírem přišla do školy kamarádka s obřím klubkem zářivě růžové vlny. Že si to prý přečetla a že je pro mě, abych začala… Bylo to nádherné a já najednou cítila, že tohle je doba, kdy musím začít… Kdy je ta správná chvíle.

  3. Nevím, proč musíš mít zrovna ponožky s vypleteným sobem, ty jsou dost pracné, ale snad bys zvládla jen takové normální, obyčejné, třeba jednobarevné, jen když by tě hřály, ne? Ale šálu můžeš samozřejmě taky.

  4. Hrozně ráda si vybírám diáře 🙂 Většinou ale čekám na poslední chvíli, protože mám právě strach, aby mě někdo neobdaroval a já neměla zbytečně dva 🙂

  5. Jsem přesvědčená, že TY pletení zvládneš. Jak se do toho ponoříš, tvé analytické schopnosti tě nenechají na holičkách a do vánoc budou určitě i ty ponožky se sobem.  

  6. Představa, že budu před sebou mít opět "čistý diář" se mi taky líbí. Vždycky to ale něčím pokazím a těším se na nový začátek :D. Jinak to napsání přání na papír není zase tak špatný nápad… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *