Konečně je tu podzim. Miluji všechna roční období a nemám ráda stěžovače typu – jaro je „mokrý a alergický“, léto je „upocený a žíznivý“, podzim je „mlhavej a bahnitej“, zima je „mrazivá, vlezlá a kousavá“. Bylo to minulý týden. Ráno mě probudily dešťové kapky za oknem. Po dlouhé době jsem měla volný den a kromě důležitého seznamu úkolů na stole se nedělo nic. A tohle velké deštivé nic bylo nádherné.
Vysoukala jsem se z peřiny a honem ji přikryla na zpět (aby nevychladla). Kuchyň rozezněly ranní melodie. Toustovač cvakal, topinkovač povrzával pružinkami, varná konvice vrkala a mikrovlnka cinkla. A už se to nese. Toasty se sýrem a šunkou, horká topinka s meruňkovou marmeládou, kakao s kapkou rumu a medový černý čaj s plátkem citronu. Velkoryse jsem tác umístila na stoleček do postele a honem pod peřinou našla schované teplo. Pustila jsem si ranní Norah Jones a přes kouřící horkou snídani koukala, jak prší.
Mokré a studené počasí, to je dar, který si musíte umět vychutnat.
Nevím proč, ale když prší, tak ráda vařím. Možná, že je to taková horká činnost. Nebo snad, že člověk tráví hodně času doma a honí ho mlsná. A v deštivém ránu ráda snídám horké. Žádný ledový džus, jogurt nebo chleba s máslem. Ze všeho se musí kouřit. Není nic útulnějšího, než horká snídaně v posteli.
Nemám výčitky. Když prší, tak prostě nevadí, že nejdete běhat. Kdyby bylo krásně, mohla bych se na to také vykašlat (jako vždy), ale měla bych ve svědomí černou díru typu „už zase“. Tentokrát ale ne. Přece prší. 🙂
A nakonec, je to ten pocit, když zmoknete. Je vám jedno, že jste mokří, protože už to nezachráníte. Jedu si to na kole z práce a kde se vzal, tu se vzal, slejvák, že mě to málem odplavilo. Nezastavila jsem a neschovala se do zastávky. Přišlo mi to skvělý. Jako když jsem byla malá, na chalupě pršelo a já se rozhodla, že půjdu běhat po louce. Ten báječný pocit, kdy je vám dobře na dně vody, není nekonečný, ale i díky tomu přichází ten perfektní konec.
Nikdy vám horká vana nebudu připadat lepší, než když přijdete domů promoklí na kost a budete mít pocit, že se musíte tím horkem na místě odpařit. To se sice nestane, ale díky vlněným ponožkám a huňaté dece, vám bude zmoknutí připadat, jako bezvadný zážitek.
Déšť je moje tajemství. S deštěm se dá někdy život žít mnohem víc, plněji a cítit to. Uvědomujete si horké radosti, jste plní života, když utíkáte ve slejváku domů, když vaříte horké voňavé suroviny, co bylinkově voní nebo když ráno v peřinách posloucháte odhlučněný svět pod dešťovou clonou.
Tak mějte rádi déšť. 🙂
P.S.: Všimnuli jste si, že když prší, tak jsou stromy i tráva zelenější?
Déšť mám ráda. Na jednu stranu jsou deštivé dny takové melancholické, podzimní, taková zatemněná odpoledne, kdy se zachumlám v houpacím křesle do deky a čtu si. Nebo se chodím procházet, fotím, gumáky se rochním v bahně a jsem šťastná jako malé dítě. 🙂
Nádherný článek.
Mně se líbí prakticky jakékoli počasí, protože každé má svůj smysl. Ono tu není tak úplně pro nás 🙂
Krásné… Já ve svých představách miluji každé roční období. V létě často myslím na zimu a sněhové čepice, v zimě zase přemýšlím o rozkvetlé louce, na podzim se mi stýská po jaru a probouzení přírody a na jaře si představuji pučící stromy v barvách podzimu…
Podzim umí být tááák útulný, stejně jako to vyzařuje z tvého článku :).
Hmm, také raňajky by som chcela aj ja 🙂 Mám veľmi rada, keď prší. Príde mi to omnoho fascinujúcejšie, ako keď obyčajne svieti slnko. Samozrejme, aj to niekedy treba.
Pod dojmem z tvého článku se těším na další déšť. A je pravda, že nikdy se mi tak příjemně nečte jako když venku prší.:)
říká se, že člověk má nejradši to období, ve kterém se narodil. No, tak u mě to absolutně neplatí. Narozeniny jsem měla teď a podzim z celé duše nesnáším. Nevadí mi jaro, léto, ani zima. Ale podzim… nevím proč, prostě na mě špatně působí. Déšť jako takový mám ráda, ale v létě. To klidně zmoknu, běhám mezi kapkami, ale podzimní déšť? Nedej bože, když se k tomu připojí vítr a mlha… brrr… 🙂
Dokonalé fotky, miluji déšť a podzim 🙂 Zvlášť když se tak krásně příroda vybarví a prozáří nádhernými teplými barvami 🙂
Mám ráda podzim – takový ten brzký. Každý rok se snaží užít si alespoň jedno podzimní odpoledne. Čaj, knížka, deka, nicnedelání a jen užívání té podzimní "dýchavosti". Máš pravdu, asi se to musí umět. 🙂
[1]: Úplně krásně si to popsala. A ty gumáky. To jsem já úplně zapoměla napsat. Ale to křeslo s knihou. Hmm. A kakao. 🙂
Páni, to je docela zajímavej pohled na déšť. Sama ho moc nemusím, nemám ráda, jak jsou všude lidi s destnikama a vrazej do sebe. A nakonec, co pak s tím mokrým deštníkem… Na druhou stranu, když se pod ním člověk macka s někým dalším, s kým je mu fajn, je to mnohem příjemnější zážitek 🙂