Už jsem se jednou zmiňovala ve své svlékací teorii, že máme v „módě“ typy zákazníků dělitelné podle svého chování v kabinkách. Čím déle však v obchodě s oblečením pracuji, tím více získávám pocit, že tahle práce má několik dalších rovin, o kterých jsem dříve skutečně nemusela přemýšlet. V momentě, kdy se v téhle práci posunete od počítání kusů na kabinkách někam dál, je potřeba se obrnit velkou trpělivostí. Tahle práce má totiž nekonečně odstínů…
Cizinci
Nikdy jsem taková nebyla. Jakkoli mi cizinci v běžném životě nadále nevadí, v obchodě je to ale noční můra. Vietnamci. Zásadně chodí nakupovat hodinu a méně před zavíračkou, když máte už skoro vše složené a uklizené a myslíte jen na to, jak byste šli už rádi taky domů. Španělé. Rozječení, zpravidla s nekonečným počtem rodinných příslušníků, pořád chtějí něco přinést, pořád se na něco ptají, ale anglicky skoro nerozumí. Rusové. Absolutně nejhorší. Chovají se k vám jako k póvlu. Věci vám na kabinkách jen tak odhodí, pokud je rovnou nenechají v kabince. Zásadně nezdraví. A nejvíce mi vadí, jak na mě mluví rusky a čekají, že s nimi tak budu komunikovat. Tak to ne, drahoušci. U nás se rusky nemluvilo a mluvit nikdy nebude.
Chlapi
Někdy se jim směju. Třeba když sedí na rohu na stoličce s knihou nebo mobilem nebo tam třeba taky usínají, zatímco jejich děvče nakupuje. Pak jsou tu ti aktivní. Běhají po obchodě a shání pro svou drahou polovičku kde co. A pak jsou tu ti, co platí. Většinou to vybadá podivně a bizardně, ale někdy se musím na té kase usmát.
On: „Já ti to vezmu.“
Ona: „No to si se zbláznil? Ani náhodou.“
On: „Tak ty mi moje kalhoty pereš, tak já bych ti jedny mohl koupit, ne?“
On a ona: pusa. On mi podává platební kartu. Ona se červená.
Rodiny s dětmi
Věřte nebo ne, vadí mi víc než Rusové. Nikdy jsem na děti moc nebyla. A nikdy jsem nebyla na bezmezně tolerantní rodiče. Představte si to. Skládáte hromádku triček. Podle velikostí. A ještě aby byla všechna stejně a lícovalo to. A pak kolem projde holčička, a jak jde, jede rukou po lavičce složených věcí a shazuje jednu hromádku za druhou na zem. Jiný kluk se zase pověsí na kruhový stojan s kabáty a převrhne ho. Všechno je poshazované na zemi a co udělá tatínek? „Péťo, pocem.“ Nevynadá mu, dokonce se ani neomluví nebo nejde zvednout něco z toho, co tam jeho dítě natropilo. Na facku. Dítě i rodič.
Babičko
Je tu ještě jeden odstín, který jsem nezmínila. Práce v obchodě vám dá nahlédnout do typů lidí. Cizinci, páry, chlapi, i lidi, na kterých vidíte finanční kategorii, a pak taky rodiny. Matky a dcery jsou nesmírně zajímavá kapitola. Mě ale nejvíce drásají babičky a vnučky. Ničí mě ten vyžírkovej svět, kdy babičce na vnučky nákup nestačí karta a ona jí nutí hledat po kapsách další peníze, aby teda mohla nějak ty její věci zaplatit. Chudák babička ani neví, jak používat platební kartu. Její vnučka jí to ale ráda ukáže. Občas se za tou kasou stydím. Za ty nevychovaný bezcitný spratky. Pak si zase říkám, že si za to lidi můžou sami. Jak si je vychovali… Ale stejně. Častěji vídám suché rozkazovačné holky a sehnuté smutné babičky. Vděk a vřelost se sice sem tam objeví, ale je to nesmírně vzácné.
Na poslední chvilku
Jedním z mnoha odstínů téhle práce je zachování tváře. Jsem milá. Jsem milá i na ty, které od pohledu nenávidím. A jsem milá i na ty, kteří chodí nakupovat hodinu před zavíračkou a hrabou se v uklizených krásných kopičkách. Vytahují úplně zespod kalhoty největší velikosti. Je jim jedno, že je to všechno úhledné a že to asi někdo musel složit. Tihle lidé taky dost často vůbec nenakupují. Jen zvednou tričko a pohodí ho zpět. Ti nejotrleší vejdou do obchodu pět minut před stáhnutím mříže. Naberou něco z každého stolu. Povrtají se všude. Vlezou do kabinek, a když provokativně stáhnete napůl mříž, tak kabinky opustí, aniž by si cokoli koupili. Nechají po sobě spoušť na obchodě i v kabinkách. Proč taky ne. Nemusíme jít přece hned domů. Můžeme v klidu ještě do noci uklízet.
Práce v obchodě s oblečením má více než padesát odstínů. Je to nepřeberná změť emocí a psychologie. Navzdory tomu, že mě práce s lidmi baví, jsem ráda, že tímhle se v životě nebudu muset skutečně živit. Kdykoli mám chuť někoho zadupat do země, tak si říkám, že to je jen brigáda. A že, díky Bohu, můj život má i lepší odstíny než tuhle padesáti tónovou šeď.
🙂 je mi skoro líto, že jsme podobně neškatulkovali lidi na zámku :).
Do obchodů s oblečením chodím málo, ale když už, snažím se to, co si prohlédnu a nekoupím, zase složit nebo pověsit na ramínko. Ale celkově tam chodím nerada, hlavně v těch velkých obchodních centrech. Dělat bych tam nechtěla, stačí mi chvilka a bolí mě hlava z hudby, co tam většinou duní pořád dokola ( děs, běs) a věřím tomu, že lidi nebývají jenom příjemní. Zvlášť teď před Vánoci lituji prodavačky, je to nápor na nervy.
Hezký článek s morálním aspektem. Taky mě fascinuje přístup některých rodičů… nuže pak z toho jsou v pozdějším věku ty vyžírky babiček. Moje babička díkybohu nakupuje jenom v sekáči. 🙂
Jo, cizinci, to je kapitola sama pro sebe. Jako já když jsem v Praze a někdo na mě promluví rusky, rozumím mu, ale rozhodně nemám chuť se s ním bavit. Když už jedou do Česka a neuměj jazyk naší země, tak ať si aspoň osvěží angličtinu…
Skvelej článěk. Upřímně třeba ti Rusové by mě fakt zajímali, já to sama nikdy nezažila, neměla jsem "tu čest" na ně někde narazit.
Zajímavý článek. 🙂 Netuším, proč bys měla s Rusy komunikovat jejich jazykem, když ty jsi tady doma, tak ať oni mluví tím našim snad ne? Já když někam jedu, tak se snažím naučit alespoň základní slovíčka a potom používat angličtinu nebo němčinu. Opravdu bych na nikoho nevalila česky, když vím, že je nesmysl, aby se to kvůli mně prodavači učili.
Nevím proč, zní mi to hrozně typicky pro velká města. Dovedu si představit, že v Brně to funguje úplně stejně. Je to smutné. Já si vždycky připadám hrozně, když mi babička chce přidat na něco, co jsem si koupila. Nedovedu si představit, že bych ji nechala platit za celý nákup a ještě ji tahala s sebou.
Pěkné čtení)
na tvůj článek o zákaznících si pamatuju a mimochodem pokaždé, když jdu do obchodu s oblečením, na něj myslím a snažím se po sobě zanechat co nejmenší bordel 😀
Á, ty tvoje články prostě žeru. Moc dobře se to čte, dá se do toho skvěle položit a i se nad tím zasmát, protože spící chlapíci u kabinek … to už jsem někde viděla 😀 a samotnou kategorii matka-dcera sama zažívám. Rozhodně jsem nikdy moc nepřemýšlela, co vlastně zažívají ti za pultem, ale věřím, že na tyhle psychologický rozbory je to jako dělaný – když chodíme prodávat se školou na všemožný věci prodávat srdíčka a kytičky, pak už máme po vteřince jasno, jak se ten člověk zachová a jestli si to vůbec koupí. 😀
Výborně napsáno! Já jsem ten typ, co pro sebe chodí nakupovat, jen když musí a chce mít pak nákup co nejrychleji za sebou. Když zboží jen trochu vyhovuje, beru ho a nevymýšlím. Ale přiznávám, taky bych ochotně nakupoval a ani by mi nikdo nemusel prát kalhoty 🙂
úplně se dokážu vcítit do Tvých emocí až na to, že já jsem lidi po chvilce nenáviděla! 😀 já pracovala asi dva měsíce v pánském oblečení a to byla taky radost pohledět – pánové většinou absolutně netuší ani co mají za velikost.. No a nejlepší zážitek byl, když ke mně a ke kolegyni naklusala babička s dospělým vnukem a nutila nám ho jako ženicha!!! 😀
[1]: Tak pravda to bohužel je. Však píšu, hanbou bych se za ně propadla.
Trochu mi to připomnělo bývalou práci… i když to nebyla práce s oblečením, ale taky s lidma. Ty pozdě chodící bych vraždila. Když byli slušní a omlouvali se, tak v pohodě, ale to bylo výjimečně. Vzpomínám na jednoho, co mi řekl – Ještě jsou dvě minuty do zavíračky, to se stíhá, ne? A ty děti… který couraly všude a nejradši otiskovaly špinavý ruce na výlohu a šéf pak pořád ječel, že jsme to blbě umyli…
Opět krásně popsaná "typologie" lidiček 🙂
Jo, moc pěkně jsi to zhodnotila, některý lidi jsou zkrátka paznehti bez kouska slušnosti. Jak už jsem říkala minule, jsem tak zblblá, že se občas přistihnu jak automaticky skládám i věci, které jsem vůbec neměla v ruce. 😀
Zajímavý sociologický průzkum 🙂 práce s lidmi musí jednoho vyčerpat, ale snad občas i pobavit 🙂
Poloviny těchto typů si jde všimnout i jako "obyčejný" zákazník, napříkla rodin s dětmi 🙂
Haha, děti a Rusové. Noční můra všech, kteří pracují s lidmi. Otisky rukou všude po výloze. Lidé, kteří zásadně nezdraví a neděkují. Uf.
Já k tomu všemu nesnáším nakupující důchodce, co usnuli v historii. Turistické boty za 499 jsou strašně drahé, funkční triko za 129 taktéž a s bundou 3v1 za 1199 si opravdu děláme srandu?!
A ještě jsem zapomněla na maminky, co si svoje dítko vykrmí jako vodňanské kuře a v 6ti letech je mu dětské oblečení úzké a dospělácké dlouhé, tak odcházejí s pohoršeným výrazem, že na jejich dítě prostě nešijeme…