Seděla jsem na zídce a červánky za mnou dávaly všemu zvláštní podvečerní atmosféru. Měkkou a jemnou. Praha, která mi ležela u nohou, začala postupně rozsvěcovat světla a vedle mě si sedla partička cizinců. Ten, co mi seděl nejblíže, se občas otočil a podíval se na mě. Sympatickej tmavovlasej kluk. Cítila jsem ten pohled, a taky jsem cítila pokaždé, když zafoukal vánek, jak voní. Hrozně jsem si chtěla přisednout ještě o pár centimetrů blíž a dotknout se ho. Což bych neměla. A tak jsem přelezla zábradlí, seskočila dolů a vydala se večerem někam pryč.
Je to neuvěřitelný, ale jsem ve vztahu více než sedm let. A rozvažuji nad lákadly celého světa. Nejen nad tím, že mám občas chuť se někoho dotknout nebo mu jen tak dát pusu, prostě jen proto, že chci vědět jaké by to bylo. Taky uvažuju nad tím, že po určité době a soužití se ze dvou lidí vlastně stanou nejlepší přátelé. A hranice mezi láskou a přátelstvím je velmi tenká. Kdo ví, kde se to láme?
Jsem člověk, který potřebuje v životě změnu. Jednou za čas přešoupu nábytek, změním zase barvu vlasů, udělám si další tetování. Nevím, jestli tyhle věci dělám proto, že je chci nebo jen proto, že potřebuju v životě něčím pohnout a tím hlavním nemůžu. Jsem svázaná.
Nemyslím si, že za plotem je tráva zelenější. Jsem si vlastně dost dobře jistá, že funguju s člověkem, kterého mám ráda a je mi nejlepším kamarádem i parťákem. Ale moje dobrodružná duše se plaší a bojí. Nechci někoho konkrétního, asi neexistuje nikdo lepší. Jsem ale zvědavá.
Stejně jako tolik lidí přede mnou i po mně, kladu si základní otázku, jestli chci zůstat, když nemám na jazyku samozřejmou odpověď. Hranice mezi láskou a přátelstvím je těžce rozeznatelná. Nevím, na které straně jsem a nevím, jak si s tím poradit.
Jak napsal pan Halík: Co je bez chvění, není pevné. Jsou to ale úplně logické otázky, ostatně dobře je znám. Paradoxně odpovědi (sám pro sebe, rozhodně ne obecně platné, protože tyhle věci jsou výsostně individuální) jsem našel, až s notným odstupem a když už na nich možná ani tolik nezáleželo.
Rozím ti,nenech se svázat konvencí,prostě ulítavej,žiješ jednou;)
[1]: Jenže.. není to pozdě?
Zrovna dneska ráno jsem jela autem a přemýšlela, co budu dělat, až budu na Vš. A nějak jsem došla k závěru, že kdyby byl Pekelník stále tak super, bylo by to snad jen horší. Přes celou republiku od sebe, s pocitem, že s ním chci rodinu, ale… A v tu chvíli jsem si vzpomněla na tvůj dávný článek z recepce…
Tohle nejde nikdy zjistit úplně včas, až s nějakým odstupem. Ale nejde (aspoň mně ne) žít současně dva či více životů, pěkně si je srovnat a vybrat si ten, co nás víc naplňuje. A zároveň neublížit…
[3]: Pardon, zapomněl jsem ke svému předcházejícímu komentáři přidat informaci, na co reaguju.
Tak to prostě zkus! Za líbání se nestřílí a třeba ti to pak víc otevře oči a řekne, jestli chceš tohle nebo tamto..
[7]:Ehm, ehm!
[4]: s duší Londona a Kerouaca 🙂 Jo.. to si taky říkám. Poslouchám soundtrack k Pulp Fiction a zpívám si..
Celý život čelíme tisícům "možná", řekla bych. A nikdy nevíme, jestli krokem do neznáma objevíme Zemi Zaslíbenou nebo jestli padneme na hubu.Je těžký naučit se s tou nejistotou žít, ale asi to jinak nejde. Hodně štěstí.
[1]: Naprosto souhlasím…
Říká se, že srdce si řekne, co chce… No, srdce bývá zmatené, navíc chce většinou víc věcí najednou… Ale pak přijde moment, kdy si (dost jasně, abys to poznala) řekne, co NECHCE.
Pěkné zamyšlení, myslím, že na to není žádná rada a zmapovat se to dá všechno až s docela velkým odstupem. Aspoň já to tak mám a tak si myslím, že není nutné si tím až příliš lámat hlavu, neexistuje žádný návod, jak se vyvarovat chyb, prostě jen jít dál. 🙂
Takhle mají boty v jedné z ulic u nás ve městě udělané taky, a čekám kdy to těm lidem spadne s drátem na auta. … pěkné zamyšlení se
Obdivuju osudovou sedmičku. Vydržela jsem to rok. Trapný prostě. Teď mám kamaráda. A vlastně, proč ne?