Někdo o mě může říct, že jsem paneláková holka. Ano, to jsem. Mám ráda horkou sprchu, prima postel a topení, kdy stačí otočit kohoutkem. Ale pak je tu ten druhý život.
Od malinka jsem čas od pátku do neděle trávila na chalupě. Víkend co víkend. Samota, lesy, louky, lom, nikde ani živáčka. Potulovala jsem se na vlastní pěst krajinou, lezla ze skalnatých převisů, stavěla bunkry na stromě a večery trávila u ohně. Když se chtěl člověk umýt, musel si rozdělat oheň a ohřát vodu. V zaprášené posteli s dost pochybnýma peřinama se věčně potulovali více či méně chlupatí pavouci a pro teplo v té staré kamenné světnici opravdu nestačilo otočit kohoutkem topení, nýbrž vybrat popel, vyběhnout ven, naštípat dřevo a rozdělat v kamnech. A pak už se jen vláčet co hodinu nahoru pěšinou s těžkými uhláky.
Milovala jsem to. Nikdy se mě nikdo neptal, kde budu a kdy se vrátím. Člověk se ráno najedl a zmizel na tak dlouho, dokud neměl hlad. Stráně lomu bývaly v létě obsypány lesními jahůdkami a nahoře nad loukou rostly príma letňáky. U východní strže jste spolehlivě mohli kdykoli nasbírat hřiby a máselníky a na vrcholky borovic se dalo šplhat pro jmelí. Trávila jsem celé hodiny v koruně stromu na oblíbené větvi s knihou nebo se jako indiánka plížila zahradou a sadem nikým nepozorována. V tomhle ohledu jsem trávila dětství sama. A nikdy mi to nevadilo. Znala jsem les, každé stéblo a dýchala to všechno vždycky s chutí a láskou.
Život venku vás už v dětství leccos naučí. Nejen co se týče zvěře, hadů a toho, na jaké skále je ještě bezpečno. Takové moje samozřejmé rostlinstvo neříkalo mým vrstevníkům ve škole vůbec nic. Dokonce jim některé věci připadaly dost podivné.
Třeba takové oregano. Je to moje velmi oblíbená rostlinka. Jakmile se u nás peklo kuře nebo něco od masa, byla jsem vyslána, ať dojdu něco natrhat. Oregano rostlo na chalupě všude. Skoro jako plevel. Když se nějaký jeho lísteček rozetřel mezi prsty, vonělo to krásně a jemně, skoro jako mateřídouška, ale s větší chutí a divočeji. Cítila jsem tu vůni z oblečení, když jsem se toulala po loukách a nikdy mi nepředstala vonět. Říká se mu také dobromysl. Když jsem o něm někde mluvila jako o samozřejmosti, dívali se na mě jak na exotickou šelmu. Dneska je profláklejší a se současnou kuchařskou osvětou ho asi zná každý. Ale ne každému roste divoce kamkoli šlápne.
A co takové klokočí. Máme na zahradě keř. Když mu uzrají na podzim tobolky, vyloupete z nich malé dřevěné skoro-kuličky. Válelo se to u nás všude. Mamka je provrtala a udělala z nich dlouhé závěsy. Stejně jich máme pořád mraky. Když ale někde řeknu klokočí, tak na mě zase koukají jak na ondatru.
A pak ten chřest. Když jsem byla malá, říkali jsme tomu asparágus. Roste nám to na zahradě, co já pamatuji a je to naprosto nezničitelné. Kolikrát jsme to omylem posekali sekačkou a stejně to nakonec vždycky vyrostlo.
Stříhali jsme to do kytic, protože to vypadalo stejně jako asparágus co vám dají v květinářství. Některé výhonky jsem si lámala a schroupala je jen tak, když byla chuť.
A tak jsem byla velmi překvapená, když jsem začala vídat v obchodech tenhle výhonek v regálech za horentní sumy pod názvem chřest. Velmi jsem se podivila, když se ke mně dostaly recepty na tu delikátní věc. Z ničeho nic všichni o chřestu začali mluvit jako o něčem luxusním. Chřestová sezona už trvá pár let. A já se trochu směju. Jako malá jsem ho chroupala, kdykoli jsem měla chuť a to, co jsem nesnědla prostě narostlo a stříhali jsme to do kytek.
Hmm. Takhle chutná bohatství. Jako lesní jahůdky, chřest a oregano. Tohle všechno je moje chuť a vůně dětství. A kdo má víc…
*
… na první fotce chaloupka, vlevo to řídké roští chřest, úplně v pravo vedle ořešáku klokočí.. .)
… na další fotce sad a za jeho bránou vždy mraky oregana…
… další fotka je lom, který takhle zdálky vypadá maličký.. za pravým horizontem schovaný Krumlov…
Tak a znova to musím říct. Respekt. Popravdě pod tématem týdne "chřestová sezóna" jsem nevěřila v jediný rozumný článek, ale když s tím máš tak krásné zkušenosti z dětství, pak se nelze divit, že napíšeš něco tak krásného a popravdě i dojemného. Dala jsi do toho kus sebe nebo jsi skvělá lhářka? 🙂 PS: miluji divoké oregáno a třezalku… taky nám rostou na chatě a tam, to určitě netrumfneš, neteče ani voda 😀
[1]: Tak nám naštěstí voda teče. Sice jen studená, ale dobrá. 🙂 A mám štěstí, že lhát nemusím… tohle je jen zlomek mého štěstí. 🙂 Jo a třezalku máme taky všude! 🙂
Lom ve Vyšném?:) Jiný mne nenapadl.
to zní jako krásné, přímo pohádkové dětství 😀 je pěkné když ještě někdo dokáže žít s přírodou a ne ji jen ničit
Ta chalupa je nádherná, kouzelná a dětství tebou popsané muselo být úžasné.
Ty témata týdne, co teď jsou, tak na ty nemám co bych napsala. Ty si to ale vystihla opět skvěle:)! Jak to děláš, že vždycky, když se blížím ke konci článku, tak tím víc to graduje? :D:) fakt paráda:), někdy si tvoje články přečtu třeba třikrát, jak se mi líbí:D)!
hezké fotky, moc se mi líbí ta chaloupka 🙂
[3]: Přesně tak, máme ho skoro hned za chalupou. .)
To je nádherný článek, ze kterého na mě dýchla nostalgie, kouzlo krásné přírody a souznění. Ty fotky jsou jak z jiného světa. Věřím ti, že máš chaloupku ráda, v tomhle jsem podobná, taky miluju zříceniny a samotu uprostřed zeleně a lesů. Máš štěstí, žes mohla prožívat a stále ještě prožíváš tak krásné chvilky!
[8]: Znovu jsem si domeček pořádně prohlédla a už vím:)
[10]: svět je maličkej 🙂
Hezké. 🙂 Vzpommínky na dětství jsou…jedinečné. 🙂
Krásný článek a krásné fotky k tomu. Zpočátku jsem si říkala, že budeš zas někdo, jehož článek s TT vůbec nesouvisí, ale už u Oregana mi došlo, že se pletu 🙂 Fakt pecka.
[9]: Děkuji. 🙂 Jsem za to opravdu ráda. 🙂
Taky jsme měli chalupu, teď dostane nového majitele, ta mi ale voněla spíš jako buřty nebo posekaná tráva. Sakra. Nějak mi dochází, že ji budu postrádat…
Nádherný článek, taky jsem městské a panelákové dítě, ale celé prázdniny a víkendy jsem trávila na chalupě s rodiči, teda dokud mi nebylo 15. Když tam přestala jezdit má nejlepší kamarádka a rozešel se se mnou můj první přítel, ztratila jsem o to místo zájem. Dneska si tam ráda odpočinu na občasný víkend 🙂
[15]: Taky jí postrádám, protože tam teď už jezdím mnohem míň než dřív.. přijít o ní.. to by bylo hodně smutný..