Nikdy jsem nechyběla na žádné akci. Vždycky jsem byla středem pozornosti a bavila všechny. A také organizovala vše. Přes to přese všechno jsem s sebou měla vždycky knihu a kdykoli se mi zachtělo, tak jsem prostě uprostřed bujaré grilovačky našla v chatě křeslo a šla si radši číst.
Vyrostla jsem jako jedináček. Zvykla jsem si být sama. A vyhovovalo mi to tak. Ve školní lavici jsem taky radši sedávala sólo. Neslo to spousty výhod. Znáte to, věci si můžete rozprostřít po celém stole a na volnou židličku si dát nohy. Nikdo vám nekecá do toho, co chcete poslouchat nebo vás nikdo nebudí, když je výklad nudný. Prostě máte vše ve vlastních rukou.
Jsem ráda sama doma. Mám pocit určité svobody. Dělám si, co chci, jekám nahlas oblíbené písničky, drnkám na kytaru, směju se u filmů hodně nahlas, dávámsi do vlasů olejovou kůru a jím buď velmi luxusně nebo velmi vidlácky. Ráda se dopouštím obou extrémů. Kdyby se mnou někdo doma byl, nic z toho bych nedělala. Podvědomě se člověk hlídá a drží se ve vymezených hranicích.
Nepřipadám si jako samotář, bývám v partě družná a veselá, ale přeci jen, mám nějaké ty podivné projevy. Nemám žádné kamarádky, kromě mojí vlastní sestřenice. Mám jen kamarády. Ale nevím proč. Nesnáším, když mě někdo objímá nebo na mě sahá. Když vidím bandu holek, které se fotí a lepí na sebe, tak je mi to nepříjemný. Moje zóna nevstupování je prostě hodně široká. A tak si říkám, není to trochu znak samotářství? Není tenhle odstup od lidí něco jako znak určité podivnosti?
Proč se tím ale teď zabývám. Zítra se pakuju na Rock For People. Možná si říkáte, jak je to úžasný a skvělý a že si to určitě užiju. Ale neužiju. Ani trochu. Bude to vypadat jako vždycky. Když jsem tam byla poprvé, zaskočilo mě to. Byla noc, kolem jedenácté. Stála jsem uprostřed areálu a dívala se na ty davy. Tisíce lidí totálně opilých a rozeřvaných, brodící se v ohromné spoustě odpadků. Rozhlížela jsem se kolem a říkala si, proč tohle někdo proboha podniká? A nenašla jsem odpověď. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám pocit, že možná chyba není v ostatních, ale někde ve mně. Všichni se přece na festivaly těší. Nikdo nechápe, že se mi tam nechce. Ale nemůžu si pomoct. Mám ráda koncerty. Menší, klubové. Abych si užila atmosféru a muziku. Ale RFP je na mě moc.
Ne že bych snad svůj život trávila nějak osamocená, ale často se přistihnu, když jsem mezi lidmi, že by mi vůbec nevadilo, být radši sama. A zároveň tak sama sebou. Bez limitů. Ale to je tajný. Samotáři jsou totiž divní podivíni a ty nikdo nemá rád.
Nezbývá než se usmívat a tajně balit do tašky velkou knihu. Jako vždy. Snad budu mít tolik práce, že ji za týden nestihnu dočíst…
Jsem také jedináček a pocity občas mívám dost podobné. Nemyslím si, že jsem nějak asociální, ale často se přistihnu, že než předstírat, že se bavím, bych byla raději někde sama.
Tak si říkám, jestli by v tom případě nebylo pro Tebe lepší být doma. Ale zase máš ráda koncerty. Tak asi ne. A že jsi ráda sama to asi nebude jen tím, že jsi vyrůstala jako jedináček. Někdo se holt takový narodí. Ale co víš, třeba se to jednou otočí, až Tě to bude mrzet!
Ve spoustě tebou popisovaných vlastnostech jsem se našla. Taky jsem ráda sama, vlastně je mi tak nejlíp, i když nemůžu říct, že bych se necítila dobře ve společnosti. Ale musí to být společnost mi milých lidí, které znám a oni znají mě, takže ví, co ode mě můžou čekat.:-)
Já bych na Rock for people nemohla, tolik lidí kolem sebe bych nerozdýchala. Já jsem takový podivný mix, člověk, který je rád sám, ale naopak se mi často stýská po společnosti. Ráda se obklopuji těmi pár lidmi, které miluji nejvíc na světě a že bych to spočítala na jedné ruce, když bych nepočítala rodinu. Mám prostě své vyvolené a ostatní k životu nepotřebuji. Nemám ráda návaly a houfy lidí, dostanu pak pocit úzkosti a nemůžu dýchat. Fuj.
Abych řekla na začátek – píšeš skvěle, líbí se mi tu, hezky se to čte a tak vůbec, víš co. Dále – možná jsi jen prostě trochu introvertnější, každý člověk ve společnosti nemusí být nutně extrovert. Samotář jsem spíš já, často bych taky radši byla sama, než poslouchala řeči a nechala kolem sebe míhat lidi. Ale mám pak zase často momenty, kdy jsem sama a hroozně bych potřebovala někoho na vypovídání a nikdo není, to je pak na nic.
Co se týče párty a těhle festivalů, tak to jde docela mimo mě. Ničím mě to nezaujalo. Lidi se tam jdou hlavně opít.
Sice mám sourozence, ale taky jsem radši sama. Když nemám rodiče doma ani prarodiče se ségrou, dělám si co chci, nikdo mi neříká ,,to by jsi neměla". Jsem ráda sama, buď jsem na počítači a hraju nějaké hry, které jsou mé dosud oblíbené nebo si též čtu.. užívám si toho klidu a samoty, ale člověk by měl, někdy vypadnou mezi lidi. 🙂 A že, když je samotář, že ho lidé nemají rádi? Mě osobně samotáři nevadí. 🙂
Pojeď příště raděj na Colours. 😉
jsme na tom hodně podobně. Jsem družná, kamarádská, nekonfliktní, ale zároveň mám s lidmi občas trochu problém, protože jsem ráda i sama. Lidé v mém okolí a mého věku nechápou, že nejsem každý víkend opilá někde na diskotéce nebo v baru… tohle pro mě prostě není a nikdy nebylo. Jenže člověk občas musí udělat nějaký ústupek, i když je mu proti srsti, aby ze společenského a sociálního života nevypadl úplně ….
[1]: S tím mám taky zkušenost. Z tohohler jsem dávno vyrostla. Jak je to na houby, musí se s tím něco udělat nebo na to hodit bobek. Předstírat zábavu nemá smysl..:)
Já jsem ráda sama, ale občas. Jindy zase nutně potřebuji společnost. Mám to podle nálady.
Rozumím ti, jsem na tom podobně. Začalo to u mě ani nevím pořádně kdy. Nejsem sice jedináček, mám staršího bratra, ale bohužel dost problémového. Musela jsem s ním sdílet pokoj, což nebylo nic příjemného, a přes týden jsem zase pro změnu bydlela na intru, a ne vždy s příjemnýma lidma. Moje potřeba soukromí se navyšovala rok od roku víc a víc a teď jsem samotářská až extrémně. Nemám problém několik dní v kuse trávit ve svém pokoji a s nikým nemluvit. Na druhou stranu mi ale nevadí být ani ve společnosti, jen musí být menší, jakmile je tam nějak víc lidí, přestávám se ve všech orientovat a dělá mi problém všechny vnímat a adekvátně reagovat.