Jak jsem se potkala s Betty

„Svět se hemží lidmi, kteří dokážou zapsat
a přepsat myšlenky někoho jiného.
My máme štěstí, my máme vlastní myšlenky.“

Je to zvláštní, ale někdy máte před nosem něco, na co jste celý život čekali a jen jste si nevšimnuli, že to je přímo tady. Je pak štěstí, když to najdete a víte, že už to nikdy více neminete. A to je něco, co se mi stalo s Betty McDonaldovou.

---

Jako malá jsem doma měla knihu Paní Láryfáry. Byla to velmi vtipná kniha psaná tak nějak jinak, než ostatní knížky. Každý příběh byl o dítěti, které trpělo nějakou typickou dětskou nemocí, jako třeba hubatitidou, čurbesajdou nebo třeba lakomicí. A paní Láryfáry tyhle nemoci uměla léčit. Přijde mi to jako geniální myšlenka na (nejen) dětskou knihu. A co víc, tahle myšlenka je tu perfektně zpracovaná od začátku do konce, s jazykem a humorem tak vytříbeným, že se vám z toho chce jásat. Proč jsem se nikdy nepídila po dalších knihách této autorky? To je věc, kterou dodnes nechápu.

Nějaké povědomí jsem ale před několika lety nabyla. Mihlo se kolem mě pár názvů. Vejce a já. Co život dal a vzal. Nevím, jestli jsem to zaslechla nebo někde vyčetla, ale měla jsem zakódováno, že bych si to přečíst měla, protože se to řadí k dílům slavnějším, snad i hodnotnějším. A tak jsem si napsala pár let za sebou „ježíškovi“. A poslední Vánoce jsem pod stromkem skutečně rozbalila oba dva zmíněné tituly. Čekala jsem celého půl roku, než jsem konečně tu objemnější otevřela, abych ji s úžasem už nikdy nechtěla zavřít.

Co život dal a vzal je o ní. A o mě. Její přístup k životu, její humor. Její vaření. Její sny. Její víra ve vlastní schopnosti i neschopnosti. Nezoufat si ani když je nejzoufaleji. V knize je to vlastně všechno o katastrofách života. První číst o zoufalé krizi, kdy není možnost najít práci. Nic takového ale nevnímáte. Cítíte z toho všeho sálat rodinné teplo a optimismus. Životní krása na každém kroku, byla by škoda každé zahozené minuty. Druhá část v sanatoriu. Člověk by řekl, že se málem dívá smrti do tváře, ale není snad nic úsměvnějšího než její výklad smysluplného zavedeného systému. A poslední díl o zoufalém boji se životem na ostrově, který byste ale při jejím popisu okamžitě vyměnili za cokoli na světě. Boj s dospívajícími dcerami končí tuhle nádhernou knihu, která je o životě více, než jakákoli jiná kniha. Protože její autorka nejen že do ní vsadila obrovskou autobiografičnost, ale navíc do ní promítla chuť k životu, životní optimismus, tak nezdolný a skutečný, že ho musíte pocítit v tu ránu i sami v sobě.

Je tolik názorů a tolik vlastností, které s ní mám společné, že si říkám, jestli je vůbec možné, mít důvěrné přátelství s někým, koho jsem nikdy neviděla a vůbec ho neznám. Ale je to tak. Mám pocit, že my dvě máme něco společného. Jen Betty věděla, jak to správně napsat. Všichni jí můžeme závidět. A přát si být alespoň trochu takoví, jako ona. Za krize, za války, bez peněz, bez práce, s nemocí, s dětmi, s bláznivou rodinou, s šíleným počasím. S tím vším být v životě vážně šťastní, to je dárek. Dárek, který ale nabídla každému, kdo si přečte její knihu. Tak běžte zjistit, co život dal a vzal. Budete se cítit velmi, velmi šťastní.

(Mě navíc čeká to štěstí, že na mě

z police kouká nepřečtené „Vejce“. 🙂

Protože život umí být krásný.)

Edit: Vejce a já je naprosto geniální kniha. Doporučuji ještě více. 🙂

Betty McDonaldová je americká spisovatelka, která žila v letech 1908 – 1958, zemřela na rakovinu. Její knihy jsou často autobiografické. Pro děti napsala Paní Láryfáry. Z dospělácké tvorby pak napsala jako první Vejce a já. Následovaly tři příběhy – Kdokoli může dělat cokoli, Morová rána a Dusím se ve vlastní šťávě – u nás vyšlo jako souborná kniha Co život dal /a vzal/. Podle průzkumu z roku 2008 je Vejce a já neoblíbenější knihou v Česku.

*Úvodní citát je ze strany 42, vydání nakladatelství Erb, Praha 1972.