Jsem organizační typ a bordelář v jednom. Je to tak. Jsem schopná strávit deset hodin v kuse tříděním, leštěním, rozdělováním a naprosto dokonale systematickým uspořádáváním. Stačí pak ale hodina, abych na perfektně naleštěný stůl navršila věci veškerého typu, a když se mi tam už nechtějí vejít tak začala vršit na židličku, postel, kam se dá. Patrně se ve mně snoubí dobro a zlo a nedá se s tím vůbec nic dělat. Jenže. Kromě toho takhle funguje i moje mysl a právě tahle černá a bílá mi působí rozpory v mém životě. Všechno uspořádám, vypadá to jasně a přehledně, a pak to zabordelím a jsem líná. Navíc, člověk je stejně ztracený a neví odkud začít, že.
Věc se má tak, že před sebou mám pohovor. Znáte to. Něco, na čem vám nesmírně záleží. S osobou slavnou a vámi obdivovanou. Na místě, kde jste si nemohli ještě před půl rokem myslet, že byste tam zaklepali na dveře ani jako poslíček České pošty. Zásadní dilema těchto setkání je, jak se člověk vlastně má chovat. Další problém je, že i když na to přijdete, dá se to realizovat? Je jedno jak si to naplánuji a uspořádám, protože ve chvíli, kdy se ty dveře otevřou, tak ve mně převládne ten chaos.
Přesto mi to nedá a dumám. Ach jo. Přeci jen je tu něco, co se ovlivnit dá. Ať budu jakkoli zmatená, vyplašená a vystresovaná (a šťastná), jde tu o to, co se očekává ode mě.
Dnešní svět je plný extrémů. Pokud budete vystupovat sebevědomě a jistě, budou si myslet, že jste arogantní. Pokud budete vystupovat příliš skromně, budete vypadat uťápnutí a že se bojíte. Hledám optimální polohu. Existuje? Čistě ženská záležitost navíc je, jak se vlastně obléci a co chci oblečením říct. Nevypadat jako vagabund je jasná podmínka, ale pak už se to rozplývá v ponuré nevědomosti.
Protože jsem trdlo a jsem jako malé dítě, přehrávám si v hlavě filmy a možnosti. Fantazii se meze nekladou. O to je to patrně horší.
První varianta mého scénáře se pohybuje někde v mezích děsná až nejhorší. V podstatě vypovídá o tom, že vůbec nic neumím, nemám co nabídnout a taky jsou tu náčrtky, jak se elegantně vyrovnat s pohledem „asi nenajdeme místo, kde bychom spolu něco mohli navázat“.
Druhá varianta je něco mezi nevím a nevýrazná. Tady jsou i moje myšlenky nevýrazné nicméně všechny mají jednu linii. Budu nemožná, bude jim velmi líto mé osoby a řeknou si, že se možná časem stane zázrak a něco ze mě bude.
Třetí varianta je snová. Tady si v duchu dokonce i odříkávám jednotlivé dialogy. Pozvou mně na kávu. Zeptají se na něco o mě. Já promluvím a oni nechají spadnout čelisti s výrazem „na tebe tu čekáme už léta“. Budeme si báječně rozumět. Kromě toho, že ze mě budou nadšení se zároveň i spřátelíme a hned další den spolu půjdeme na párty. Budou chtít můj meruňkový džem a budou chtít, abych jim na kytaru zahrála Johnyho Cashe. A pak se mě zeptají na můj názor ohledně Johna Steinbecka a rozebereme spolu problém současného čtenářství. Nakonec se mě zeptají jak proboha(!) dělám to božské tiramisu.
Jak vidíte, mám to přehledně rozdělené. Na všechny varianty scénáře jsem připravená. Jenže život je ve skutečnosti jako můj stůl. Ať je jakkoli naleštěný, nikdy nevíte, co se na něj všechno navrší a jestli to stihnete uklidit, než to spadne.
Jisté není nic. Až na jedno. Nejdřív myslet, potom mluvit. Ale to bych zase nebyla sama sebou… 🙂
Vydávám se na nebezpečnou cestu ve stylu slov Oprah Winfrey. „Největším dobrodružstvím, jaké můžete podniknout, je žít život svých snů.“ Tak do toho. Po hlavě. S připraveným scénářem, který se rozletí jako chmýří odkvetlé pampelišky, když do něj fouknete život.
Záleží vždycky na lidech, kteří "pohovorují" a na tom, co jim je vlastní. Někomu se líbí okázalé sebevědomí, jinému zase skromnější vystupování, někdo očekává, že člověk bude konstruktivně oponovat, jiný zase vyžaduje spíš známky bezvýhradného souhlasu :-). Vůbec se nedá radit předem, ale většinou se během několika vteřin pozná, o co jde, a přístup se dá lehce přizpůsobit. Mně se vždycky vyplatilo nedělat ze sebe něco, co nejsem, a vystupovat tak, že nabízím to nejlepší, co ve mně je, ale zároveň na pohovoru nejsem v roli prosebníka, ale jednáme jako rovný s rovným.
I ve mně se patrně snoubí dobro a zlo. Mám záchvaty kancelářské pořádkumilovnosti, kdy vylepuji složenky, zakládám výpisy, všechno úhledně popisuji a svorkuji. Bohužel opravdu jenom záchvaty a mezi nimi házím všechno na jednu hromadu. Na druhou stranu díky tomu mám v deštivých dnech, kdy se uklízí nejlíp, pořád co dělat.:D
tak v tom s tebou úplně souhlasím,vždycky si udělám pořádek,nebo se o to aspoň snažím ,mám všechno roztříděné a pak šup,nemám to kam dávat a je bordel. :D. achjo.
Já jsem taky takovej chaotickej bordelář. Naprosto nevyléčitelnej.
Moje představy tvého pohovoru:
Tak to jsem zvědavá, jak ti to dopadne! 😀 Já bych taky byla v koncích, co se týče pohovoru, napadá mě tolik možných situací, co by se mohly stát 😀
Pokud jde o opravdu nejaky super misto, doporucuju mrknout na pravidla etikety 😉 Tam neexistuje moc a malo, ale jen spravne. 🙂
Taky jsem v tomhle úplně nemožná. Díky bohu, že mě v nejbližších měsících zřejmě žádnej pohovor nečeká.
[1]: Trochu mám právě strach, abych jako prosebník nevypadala, moc tam chci. 🙂
S prvým odsekom musím súhlasiť. Veľmi, veľmi súhlasiť! Ja sama som bordelár a poriadkumilovný človek v jednom, a uvedomila som si to vlastne až teraz, pri čítaní tvojho článku.
[10]: To víš, letos se mi ten meruňkovej džem extra povedl. 😀
Proč mi to něco tak hodně moc připomíná? Možná proto, že jsem zažila obě varianty- na prvním pohovoru jsem byla příliš skromná, tedy neprůbojná a na jiném jsem se snažila vystupovat sebevědoměji a tam mě zase majitelé firmy odmítli s tím, že jsem příliš sebevědomá a těžko by se se mnou jednalo. Bezva.