(pro Literární klub – soutěžní duel na téma „chaos“)
Pršelo. Snažila jsem se prodrat davem lidí a dosáhnout na tramvaj 22, která slibovala, že se co nevidět dveře zavřou a nástup bude nekompromisně ukončen. Stařenka s hůlkou se zjevila v nepravý moment přímo přede mnou a donutila mě zastavit. Nebylo kam uhnout. Tramvaj zaklapla s rámusem dveře, zacinkala a rozjela se pryč, někam mým vytouženým směrem. To se stává.
Z nebe padaly provazce vody a pod střechou zastávky nebylo k hnutí. Schoulila jsem se do bundy a přemýšlela, proč proboha uprostřed prosince nemůže radši sněžit. Minuty se vlekly a mě začala být skutečně zima. Nerozhodně jsem přešlapovala na místě a přemítala o možnostech jít pěšky. Nakročila jsem k jízdnímu řádu a vzápětí za sebou uslyšela typické drnčení. To je tak, když se člověk rozhoupe. Tramvaj tu skutečně byla a nabízela v rámci možností suché a teplé místo k posezení. Uvelebila jsem se u okna a čekala, až obousměrný proud lidí zase rozkrojí a zastaví dveře a my se konečně rozjedeme domů.
Stalo se to v mžiku. Venku se ozvala dutá rána a všichni jakoby na chviličku znehybněli. Pak se strhl zmatek a chaos. Něco se stalo. S nosem přilepeným na skle okna jsem pátrala po něčem, co by napovědělo. Pak jsem si všimla, kde se kumuluje shluk lidí. Na zemi tam ležela ta malá stařenka s hůlkou a někde pod její hlavou a na čele se leskla krvavá červeň. Déšť padal stejně intenzivně jako před chvilkou a voda rozpíjela krev po chodníku a smývala jí přes obrubník dolů ke kolejnicím.
Uvažovala jsem rychle co udělat. Vstala jsem a chtěla vystoupit. Mám nebo nemám? Budu tam něco platná? Zavolali už ti lidé kolem pomoc? Stála jsem nerozhodně na schodech dveří a dívala se na tu bledou tvář a zavřené oči. Tramvaj zacinkala, dveře se zavřely a já se rozjela pryč. Očima jsem sledovala vzdalující se chaos na zastávce a v duši měla zmatek přinejmenším stejně velký.
Klíče při dopadu do kaluže bublavě zacinkaly. Krucinál! Zalovila jsem prsty ve studené špinavé vodě a vytáhla mokrý svazek. Klíč hladce zajel do zámku, dveře cvakly a já se přes mrazivou chodbu a další dveře konečně dostala do bytu. Pověsila jsem promočenou bundu, sundala ze sebe všechno, co jen trochu studilo a rychle jsem vklouzla do huňaté deky. Teplo. Konečně klid, žádný hluk aut, drnčení a šum lidí. Jenom tichý pokoj a měkká a hřejivá náruč postele. To to trvalo. Chvilku jsem nechala bloudit myšlenky po prázdném pokoji a okamžitě se mi vybavil ten okamžik tam venku. Přitáhla jsem si na klín počítač a pod nápis google jsem datlovala všechny možnosti a spojení, jaké mě napadaly. Nikde ani zmínka a neštěstí na zastávce, o úmrtí nebo zranění starší občanky na ulici nebo o včasné pomoci cestujících na té a té zastávce. Nenašla jsem nic. Ani hned ani později, ani další den a ani další týden. Nikdy se nedozvím, jestli je v pořádku. Nezůstala žádná stopa. Déšť smyl do druhého dne vše a zbyl jen chaos v duši těch, co neví…
Celkem dobře napsané. Je to podle skutečnosti?
To vypadá jako podle skutečnosti. A nejhorší je, že nikdy nevíš, jak to opravdu dopadlo, jestli přijela záchranka včas, nebo ne…
Vypadá to, jako by to bylo napsáno někým, kdo to opravdu prožil. Rozhodně je to dost sugestivní a strašně dobře napsané. Ta fotka ješte podtrhla , autorka fotila sama? 🙂
Částečně podle zážitku. Fotku jsem fotila tady v Praze i když v jiném ročním období…
Brrr, mám husinu…Krásně napsáno.
Božínku, to je síla. Tahle povídka se ti fakt hodně povedla, měla jsem úplně husí kůži, když jsem četla a na konci slzy v očích. Doufám, že to je jen fikce, ale zní to skutečně. 🙁
Moc hezky napsáno. Tohle je na takových chvílích nejhorší, jak už se jednou rozhodneš, nejde to vzít zpátky. A coby kdyby na klidu nikdy nepřidají…
tak to je síla… doufám, že je to jen výplod fantazie a není to psané podle skutečnosti. Vůbec nevím, jak bych v takové situaci reagovala. Asi bych byla stejně zmatená, jako hlavní postava příběhu. Jsem ráda, že jsem zatím nic podobného řešit nemusela a doufám, že ani nebudu muset.
Výborně napsané, po přečtení něco hlodá v mysli, váhání co by kdyby a jak…
:'(