Srazíme se?

Míra mojí ignorace je znát podle délky reakce. Dneska jsem projela hlavní stránku blog.cz a našla článek, který vyšel už v pondělí. S výkřikem „jupijajéj“ jsem ho otevřela, dvakrát prohltala a třikrát mi u toho spadnul blog.cz. Nějaký „error“ prý a „nepodařilo se“. Jak typické a výmluvné, že. Říká se tomu přenos emocí. Zkrátka a dobře, bude SRAZ! A já si toho málem nevšimla! .)
Těším se a jsem zvědavá. Trochu s obavou, ale uvidíme. Co vlastně čekám? Že poznám komunitu, lidi, že se mi celý blog stane osobnější komunikací, kdy za klávesnicemi neuvidím jen prázdné ikony, ale skutečné osobnosti. To je podle mě dobrý důvod, proč jít.
A pak. Mnoho lidí, které čtu, mám zkrátka ráda. A chtěla bych je poznat. Snažně tedy doufám, že alespoň ti, co tuší, že je vnímám a oni třeba vnímají mě, přijdou. Nechce se mi tu vyjmenovávat kdo a co, ale pokud mi na sraz nedorazí parta „mých“ blogerů, jakkoli to bude fajn, bude tomu něco chybět.
Tohle tedy není článek, jen malý apel, prosba, žádost o udělání místa v kalendáři na sobotu 26.7. od 14.00 dál. Pokud by někdo potřeboval, nabízím v Praze přespání, na rozkládacím gaučíku v mojí kuchyni. Vejdou se na něj celé dvě osoby! 🙂
Tak co. Přijdete? 🙂

Bramborové muffiny podle Dity P.

Zkrátit plánovanou dovolenou znamená prodloužit tu neplánovanou. Za neplánovanou dovolenou počítám všechen volný čas, který vám zbyde, a vy s ním můžete naložit podle svého. Péct, vařit, být líní, přečíst několik knih a – vydávat se na jednodenní vejletíčky. A přesně na ty je potřeba svačina!
Když jsem je dělala poprvé, trochu jsem odflákla míry, měla málo zeleně a neměla jsem slaninu. Bylo to sice dobré, ale celé takové sušší a něco tomu chybělo. Jistě. Slanina. Na rovinu říkám, že tentokrát má Dita P. pravdu a skutečně je potřeba alespoň přibližně nějaký poměr dodržet. Pokud to uděláte, bude vám odměnou měkkoučké a šťavnaté bramborové těsto. Osobně však stejně uvažuji, že to ještě něco maličko postrádá. Zatím nevím jistě co, ale asi bych tam přidala trošku restované cibulky. Myslím, že právě její sladkost by to doplnila k dokonalosti. Ale to už je na vás. .)
Kdo vlastní kuchařku, může nalistovat stranu 260, Bramborové muffiny se slaninou, v kapitole „Vlakem„. Těm ostatním píšu…

Co je potřeba:

(na 12 kousků)
  • 100 g slaniny na kostičky
  • 550 g brambor
  • 225 g hladké mouky
  • 3 lžičky kypřícího prášku
  • 120 g nastrouhaného sýra
  • svazek nasekané pažitky
  • půl svazku nasekané petržele
  • 2 vejce
  • 80 ml olivového oleje
  • 100 ml mléka
  • pepř a sůl

Jak na to, aby to bylo dobré:

Na začátek orestuji kostičky slaniny a nechám chladnout. Oškrábané brambory nastrouhám a důkladně vyždímu. Vejce ušlehám s olejem a mlékem a všechny připravené ingredience smíchám, jen třetinu sýra si nechám stranou na posypání. Osolit, opepřit a hurá s tím do košíčků. Před vložením do trouby na každý muffin ještě přijde trochu sýra, který jsme nechali stranou. Dita píše péct na 180˚C asi 35 minut. Já je nechala trochu déle, ale mám plynovou troubu, tak barva kůrky trvala.
Pokud se je chystáte vzít do batůžku, tak vychladlé kousky naskládejte třeba do plechové krabičky, ať si je cestou nezplacatíte. 🙂

Jak jsem zjistila, že nejsem Kerouac

Celé to bylo strašně jednoduché. Dva týdny dovolené. Našetřených pár tisíc. Pojedeme na stopa, spát budeme pod širákem nebo u lidí přes „gaučing“. Super plán. Realita naprosto odlišná.

Původní plán

Ono to začalo už před pár měsíci. Vymyslela jsem, že chci jet do Albánie. Nějak mě ta země zaujala, a tak jsme si řekli, že si tam dostupujeme. Nějak, snad. I když se volno blížilo, nikdo moc neměl čas něco zařizovat nebo vyhledávat, a tak se veškerá příprava smrskla na „tak jo, pojedem“. Tři nebo čtyři dny před odjezdem jsem udělala první základní věc. Koupila jsem mapu. Škoda. Ten večer jsem zjistila, že mi v únoru propadl pas.

Během pár hodin jsme se rozhodli, že naše příprava nebyla tak obsáhlá, abychom nemohli změnit destinaci na nějakou zemi, která je součástí EU a já bych tak mohla vyjet na občanku. Ta mi naštěstí platila. Portugalsko znělo perfektně. Možná se zdržíme v na jihu Francie, ve Španělsku projdeme Barcelonu a pár opomenutých míst. Zpátky pojedeme něčím jistějším, abychom se včas vrátili do práce a do školy.

Neplánovaný plán

V neděli jsem šla naposledy do práce, v pondělí ráno jsme se chtěli zabalit, zařídit co je potřeba, a pomalu vyrazit s tím, že se stavíme ještě u nás na Jihu, abychom si doma vzali druhý spacák. V jedenáct mi z práce zavolali, že nemusím chodit na 12, ale stačí až na jednu hodinu, stejně je málo lidí. Ok. Nezbeda mezitím seděl u kompu a zrovna koukal na stránky spolujízdy.

„Hele, tahle rodina má v autě dvě místa. Za osm stovek by nás vzala až do Verony.“

„Ty jo, možná by nebylo špatný odsud dostopovat na Sicílii. Vždycky jsem chtěla vidět skutečnou sopku!“

„Tak pojedem do Itálie?“

„No jasný! A kdy jedou?“

„No… dneska večer, tak osmá hodina.“

„Ale já z práce přijdu v sedm!“

„Tak to sebou budeme muset asi dost hodit.“

Následovalo něco neskutečnýho. Sepsat co je potřeba – pojištění, mapa, něco k jídlu, obvolat, zařídit, nestihneme jet na Jih, tak dokoupit jeden spacák. Do toho jsem svištěla do práce. Nepoužitelná, mimo a tudíž stejně zbytečná. Pak splašeně domů, zabalit a honem. Stihlo se to. V bytě bordel, kytky asi umřou, kosti od kuřete na stole, jídlo jen na cestu tam, na místě se budeme muset nakrmit. A někde v tomhle bodu začala naše cesta za poznáním. Cesta za vědomím, že Kerouac ani London nesídlí ani v jednom z nás.

Verona

Druhý den jsme dorazili do Verony. Rodinka nás vykopla ve městě a my se s těžkou krosnou v úmorném horku vydali hledat tak směšné věci jako základní potraviny, vodu, záchod. V překrásném městě, kde vše žhnulo a dav lidí se nikde netrhal, ale byl jednolitý, souvislý a zkrátka skoro všude.

Další šok byly ceny. Vyměnili jsme na místě nějaké peníze a dostali za ně směšně málo eur. Po skromném nakoupení za neskromné peníze jsme se po procházkách městem vydali podél řeky dál, abychom našli místo, kde večer složíme hlavu. Na kraji města jsme rozdělali na břehu řeky oheň a ulehli. Vzduch byl teplý a řeka nás ovívala šumem z města. Krása.

Ráno padlo rozhodnutí, že vzhledem k místním cenám není úplně možné za naše úspory vyžít celých 14 dní. Zkrátíme tedy pobyt na týden a uvidíme. Během dne se naše rozhodnutí změnila hned několikrát. Po nákupu v malé vesničce v obyčejném místím koloniálu se ale počítalo jinak. Nějak jsme doufali, že Verona, jako turistické centrum, má ceny nadsazené. Ale když jsme v malé neznámé vesničce koupili chleba v přepočtu asi za 70 korun, ukázalo se, že Itálie jede na jiné vlně.

Blížil se večer a my začali přemýšlet, kde tentokrát složíme hlavu. Z prima místa nás vyhnaly bouřkové mraky a my radši v blízké vesnici sedli na schody pod střechou a sledovali kapky, jak nám máčí papír s názvem města, kterým jsme před chvilkou mávali na projíždějící auta.

Pořád ještě pršelo. Seděli jsme a kalkulovali. Počkat do odjezdu rodinky, která by nás vzala zpět, by nás stálo třikrát více než teď hned najít autobus, vrátit se do Verony a jet studentem domů do Čech. Tenhle výpočet byl tak šílený, že jsme se mu museli zasmát a do vzduchu začali malovat plány. Přijedeme do Prahy, nikomu nic neřekneme, zašijem se doma a budeme si užívat volno! Jupí. A tak jsme do toho šli. Našli autobus, vrátili se a v turistickém centru Verony projedli a propili všechna eura, co nám přebývala z jízdenky do Čech.

Zpátky

Pak už se jen za oknem míhaly Alpy a siluety měst, v noci pak světla, záře mezi kopci. Nad Innsbruckem svítila v horách světélka a byla vidět ještě kilometry daleko.

Doma nás stihnul pocit viny. Nedali jsme to. Z naší super dovolené nezbylo nic moc a jsme zkrátka másla. Jak je možný, že to stálo tolik? Všechen špatný pocit nás opustil s papírem a tužkou v ruce. Kalkulačka nelže. „Ještě, že jsme odsud utekli včas,“ konstatovala jsem. „To jo. Jinak bych stopro sáhnul na úspory,“ připustil Nezbedník.

Příště.

Lépe naplánuji, lépe spočítám. Alespoň jsme měli čas být líní a dělat, že nejsme, vejletit si po domovské zemi a užívat si jen tak.

Co teď ale vím, že jít na čundr po Čechách je pohodička. Ono to všechno na mapě a za okýnkem auta strašně klame. Vydat se do světa je bláhový. Je totiž strašně, strašně velikej.

P.S.: Víno tam mají úžasný!

P.S.2: Lasagne tam mají luxusní!

P.S.3: Fotila jsem jak jinak něž filmově! 🙂

P.S.4: Jsem zase konečné domáááá! 😀

Proč je lepší vyhořet než se stěhovat

Drama o třech kapitolách.
Ani nevím čím začít. Jestli tím, že už nejsem holka z ípáku nebo tím, že bydlím s chlapem (čti čunčetem). Možná by se i slušelo říct, že to mám teď celých 12 minut (!) tramvají na první metro. To je další úžasná záležitost. A pak už asi jen ty krabice. Všude. A že nic není, kde má být. Vůbec nic. Připadám si velmi zavalená. A nedoceněná ve svém stádu.
Všechno se to vlastně seběhlo úplnou náhodou. Asi před třemi týdny se objevil na internetu hezký byt, malý tak akorát a tůze se mi líbil. Sečteno podtrženo, jdeme do toho. Znělo to tak snadně. Mělo mi být hned jasné, že v něčem bude háček.A navím i ve mě bude háček…
Kapitola 1. „Kdo, já? – aneb černá ovce mezi stěhováky“
Poslední týdny jsem hodně myslela na knihu Vejce a já. Zjistilo se totiž, že nejsem stěhovací typ a celé mi to přišlo velmi groteskní. Kdybych ovšem denně nepadala vyčerpáním. A nejde jen o to, že je mi ta skříň těžká a nedokážu s ladným krokem přenést matraci o rozměrech 200×160 cenťáků.
Můj balící systém zkolaboval, než jsem stihla sbalit první krabici. Ukázalo se, že většina věcí, které člověk vlastní, jsou vlastně úplně zbytečné a já, už když jsem je balila, jsem věděla, že je asi nikdy nepoužiju a nemám to srdce je vyhodit. Z krabic se tak stalo vždy skladiště věcí, které nikdy nevíte, kam je při vybalování zařadit. Zůstanou v krabici uprostřed pokoje a čeká se, až vás něco přiměje je někam lépe zašantročit.
Nejlepší je ale rozdělení toho, kdo co ponese kam, odnese do auta, vynese do patra, zapojí, uklidí, nakoupí. Ukázalo se, že jsem evidentně ta černá ovce organizačního týmu. Ta, co nestěhuje dost rychle, skladně jako ostatní a můj výkon nesahá ostatnímu stádu ani po kopyto. Odpověď „kdo,já?“ jsem použila za ty dny tolikrát, že mi celé stěhování splynulo do jakési apokalypsy, která se vyznačovala příchodem antikrista, jenž mi podá do ruky těžkou krabici a odkáže mě na dveře ve druhém patře. A než mě Noe stihne naložit na loď tak řeknu „kdo, já?“. Pak mě pohltí voda nebo plameny, to je jedno, ale bude to rozhodně trest, za vše špatné, co jsem kdy v životě provedla (a že toho je). Jak říkám. Černá ovce. Už se mi o tom i zdá.
Kapitola 2. „Zával“
Myslela jsem si, že až vystěhujeme věci staré, byt bude prázdný. Nastane příležitost vymalovat a zařídit vše technické. Ovšem, že ne. První problém je v tom, že dosud v předsíni čeká obrovská skříň plná věcí, až dohodneme odvoz a ona zmizí. Své věci jsme museli přivést, ještě když tu původní byly a složit je na hromadu (pro představu: A) hromady a nábytek cizí + B) hromady, krabice a nábytek náš). Do toho všeho nemá smysl vybalovat. Nejdříve to musíme vymalovat. Nebudu vás napínat. Pokud se se svým parťákem doma míjíte, chodíte do práce a do toho vám vpadne (jupí!) zápočťák, celé se to rovná závalu v bytě. Na záchod chodíte tak, že přelézáte velké dřevěné palety, nemáte kde vyprat, protože nezapojená pračka jen zabírá místo, dámské prádlo skladujete v krabici spolu s nářadím a další super vychytávky.
Kapitola 3. „Skříň“
Mám holčičí uvažování. Pokud chci zařídit byt, měl by vypadat hezky. Chlap ovšem uvažuje jinak. Prakticky.
Já: „Ta skříň je hrozně ošklivá. Musíme jí vystěhovat.“
On: „No mě se docela líbí.“
Já: „Mě ne. K ostatním věcem se vůbec nehodí. Je z úplně jiného dřeva.“
On: „Mě přijde, že se sem klidně hodí. Tak tu nemusíme nechat obě, ale třeba jen jednu.“
Já: „Pořád bude stejně ošklivá, ať už jedna nebo dvě.“
On: „No já jen říkám, že si přece někam musíme dát věci.“
Já: „A já jen říkám, že je hrozná.“
On: „No tak jí tu necháme zatím, než seženeme něco lepšího.“
Já: „Vůbec. Nepřipadá v úvahu. Tohle já znám. Říká se tomu provizorní řešení navěky.“
On: „No hele, já tady nebudu mít oblečení na zemi, když tu je docela pěkná skříň. Pojď mi pomoct.“
…po 45 minutách přesouvání velice těžké špatně uchopitelné skříně.
On: „Tak já nevím. A co jí dát támhle? Tam by mohla vypadat líp.“
Já: „Tam přece byla úplně na začátku.“
On: „Aha.“
Já: „Tak já nevím. Dej si jí kam chceš.“
On: (chvilku šudlá šmouhu na skříni) „Hele tohle stejně asi nepůjde umejt. Tak jí odvezem a věci si dáme do něčeho jinýho.“
Já: „No ale do čeho? Jinou skříň nemáme.
On: „No tak nějakou pořídíme přece.“
Já: „Aha. No jak myslíš. Ale tahle se přece zdála docela praktická, ne?“
On: „Najdeme nějakou praktičtější…“
Neptejte se mě, kdy budu žít jako normální obyvatel normálního obytného bytu. Já to nevím. Jen vím, že příští týden na čtrnáct dní odjedu. A až se vrátím, budu muset zase z bezpečnostních důvodů dojít v botách až k posteli, abych se náhodou cestou někde nezranila. I tak můžu stále o něco zakopnout, upadnout do krabic a je pravděpodobné, že už by mě dost možná nikdy nikdo nenašel. No nežiju já skvěle dobrodružný život? 🙂

Jak poznat špatný foodblog

Opravdu hodně lidí v mém okolí si zakládá foodblogy a já trochu smutně přihlížím. Nemám totiž na to, abych si ho založila také. Ačkoli mě sem tam někdo do škatulky foodblogu přihodí, naprosto s tím nesouhlasím. Mám totiž poměrně jasnou představu o tom, jak by to mělo fungovat a také o tom, co je v mém okolí často špatně. Než mít nekvalitní kopii ostatních, to radši nebudu mít nic. A protože si nejsem jistá vlastními kvalitativními schopnostmi ve všech níže zmíněných kategoriích, tak jen přihlížím a mám plnou tlamku kritických keců.

Dobrý foodblog musí mít hned několik základních věcí. Funkční recepty, dobré fotky, chutný text a musí být živý. A to jsou věci, které se snoubí skutečně jen ve velice vzácných příkladech.
Začala bych tím nejčastějším neduhem současných jakože úspěšných blogerů…
Fotografie.
Ano, skutečně je důležité, aby jídlo skvěle vypadalo. A je i dobré dávat více než jednu fotku. Ale. Je to foodblog a ne galerie. Pokud k jednomu receptu budete mít deset fotek toho samého jen sem tam z jiné strany a s pootočenou kytkou vedle pečeně, tak je to prostě zlý. Co na tom, že fotka je samostatně krásná? Měla by být v symbióze s textem. Protože tyhle dvě věci by se měli vzájemně doplňovat.
(Jen dodám, že když má foodblog špatné fotky, tak je to taktéž zlý, ať jich tam dá kolik chce.)
Text.
Ať chcete nebo ne, je to blog. I blogové psaní je jistý žurnalistický útvar. Ačkoli je to útvar volný a ne tolik svázaný pravidly, je tu prostě potřeba dodržet zásadu publikačního textu. Není to jen kuchařka, návod, recepis. Je to něco, čím chcete oslovit a komunikovat s lidmi. Je to text, který by měl čtenáře bavit. Přehlédnu-li, že by u profesionálního psavce měl být absolutně bez gramatických a stylistických chyb, měl by mít i jiskru, která právě čtenáře přiměje číst. Je to totiž blog. A i když je o jídle, je stále určen ke čtení. Kdyby nešlo o text, jmenovalo by se to foodgalerie nebo tak podobně. A právě texty se často stávají nejslabším článkem těchto blogů. Komentář typu „byla jsem tam a tam, tohle mě zaujalo, nemám teď moc času a tak vařím tohle a tohle“, je to většinou suchý a striktně komentářový. Kde je jiskra? Kde je autorova láska k jídlu? A když už jiskru ukázat chce, tak to zase nezvládne stylisticky. Je to zkrátka smůla. Začarovaný kruh.
A jen tak mimochodem, každé jídlo by mělo mít svůj příběh.
Nefungující recepty.
Jsou lidé, kteří mají tendenci se chlubit. Prostě to hezky vyfotí, nahází k tomu ty suché komentáře a přidají seznam surovina postup. Už ale nenapíšou, že tohle se jim během vaření podělalo a támhleto se nakonec muselo udělat jinak. Zkrátka – lžou. Chlubí se tím, jak úžasně to uvařili. Při tom chlubení zapomenou, že když podle nich lidi nebudou moci vařit, tak je to vlastně zase jen galerie.
Mrtvý blog.
Blogový svět má to specifikum a dar, který u žádné tištěné kuchařky nenajdete. Můžete komentovat, chválit, spílat a proklínat, doptávat se. Pokud vám autor neodpoví, je to konečná. Mrtvý blog nemůže být nikdy dobrý. Bez komunikace se z něj stává obyčejná webová stránka. Bezkontaktní. Ať už do textu zachytíte sebevětší nadšení pro jídlo, jste zkrátka zamčení. Další možnost je, že vaše recepty zkrátka nejsou komentované vůbec. Pokud se sem tam objeví jeden komentář typu „hezký, to někdy zkusím“, tak je to vlastně taky v kelu. Jednoduše to znamená, že podle vás nikdo nevaří. Jste zase jen tou galerií. Mrknu na obrázky pěknýho jídla a pryč. A tak by to být nemělo.
Dobrý foodblog by měl snoubit krásně upravené jídlo, chuťově skutečné, pravdivé recepty, nadšení pro věc a schopnost motivovat čtenáře k vlastní iniciativě.
Myslím, že se to dá. Je potřeba vládnout kvalitním foťákem, lahodným slovem, vařečkou a vkusem. Pak stačí být přátelský typ. A můžete hostit. .)
(Jen doufám, že jsem vám nesebrala chuť jíst a blogovat .) )

Stínadla za/se Zenitem

Jak to začalo. A proč jsem to vlastně fotila.
Dostala jsem výplatu a zcela neuváženě prošla kolem Luxoru. Chyba a nebo taky ne. Jak se to vezme. Vlastně jsem se chtěla jen tak porozhlédnout. Další chyba, protože kdo mě zná, tak ví, že se nerozhlížím dlouho a ihned po něčem zatoužím.

Už je to delší doba, co jsem se zmínila o malém návratu do dětských let. Pro mě je symbolem dětské naivity Jaroslav Foglar. A vždycky na jaře, když zem voní a všichni touží běžet pryč, tak na něj myslím, protože on to všechno bezchybně zachytil v podobě dětské touhy. Naivní, idylické a velmi upřímné.
Ale zpět do Luxoru. Bylo to chvilku po tom, co jsem si v jakémsi rozněžnělém rozpoložení přečetla jednu z jeho knih a teď jsem zakotvila v oddělení životopisných děl. A instinktivně a zcela náhodně vztáhla ruku k maličké knize s deskami z recyklovaného papíru a žlutou nálepku se symbolem ježka v kleci. Byl to dosud nepublikovaný rozhovor Pavla Maurera s Jaroslavem Foglarem. Okamžitě jsem jí koupila a začetla se do odpovědí ze života někoho, kdo obětoval dětskému světu a publikační činnosti vše. Doslova.
V nedočkavém rozdychtění jsem spěchala do knihovny, abych si půjčila další knihu, Jestřábí let. Životopis autora zachycující jeho nejtěžší léta. Vlastně jsem si už od dětství myslela, že ho znám. Ale teď jsem zjistila, jak velký rozsah má moje neznalost a kolik mezer mám. Stejně rychle jsem tedy hledala cestu ke knihám Život v poklusu, opět životopisné, a pak se zaměřila na místa, která jsou právě s Foglarem duševně a vnitřně spjatá, tedy kniha Miloše Dvorského, Mýtus zvaný Stínadla a několik naučných publikací a zaniklé Praze, židovské části a o historii Josefova. Zamotala jsem se do víru Prahy s duší. Foglar dětskýma očima vdechnul život i místům dávno mrtvým, která neexistují nebo dokonce nikdy neexistovala. A ve svém malém poblouznění jsem se právě tahle místa vydala hledat.
A vydala jsem se je hledat opět se svým Zenitem E, objektivem Helios 44-2 a vše jsem chtěla zdokumentovat na černobílý film. Po hodinách hledání a focení jsem přetrhla film a bylo po legraci. Jako naschvál jsem u sebe měla v zásobě jen jeden jediný film a to byl barevný PhotoPorst Color 200. Nedalo se nic dělat. Založila jsem ho tedy do foťáku a během hodinky obešla znovu, co se dalo. Nacvakala jsem 36 snímků a cestou domů rovnou hodila film vyvolat. Druhý den jsem se stavila pro obálku a zjistila jsem, že mi poprvé vyšlo všech 36 snímků. Ani jedno políčko nebylo chybně nastavené. Poprvé. Rychlost mi svědčí. .)
Vybrat pár kousků na ukázku bylo, jako se rozhodnout mezi čokoládou a čokoládou. Zkrátka, správná odpověď neexistuje. Co se dá dělat. Tady tedy konečně, přes všechny ty řeči, můj 7. film a kousek Stínadel, která neexistují a nikdy neexistovala. Ovšem, jak pro koho. .)
„Žlutá je barva naše“
„Tajemná Řásnovka“
„Světla a stíny v tichých ulicích“
„Stísněné nebe“
„Dávné legendy žijí v temných pouličních zákoutích“
„Každé dveře někam vedou“
„Tajemství za zdmi“
„V opuštěných zahradách“
„Schůzka Vontů“
„Večer světel“
„Stínadla vontům“
„A co na to Jan Tleskač?“
Později jsem se tam ještě vrátila, tentokrát s černobílým filmem. Ale o tom zase jindy… .)

Vypsaný zázrak

Fotografický klub vypsal téma „Moje nejmilovanější fotografie“. Sice nejsem součástí klubu, tak nesmím přispět, ale jasně, že mě to bere. A i když zbožňuji asi tak stovky různých fotek, mám ráda jednu svojí, kterou jsem zachytila náhodou a má všechno, co ten okamžik měl. A vtipné na tom je, že jsem ho zachytila na svůj starý kompakt Panasonic, kterému už v té době bylo asi sedm let – takže žádný zázrak. Ale naštěstí, zázraky se dějí. Možná ne ty kvalitativní, ale ty emotivní určitě.

Byl to tehdy koncert k nový desce Vypsaný fixy, poprvé v tak velkým prostoru. Byla jsem zvyklá na malá klubová setkání, tehdy ještě v dnes už neexistujícím Martysu. Co bylo není, z Fixy se stala velká kapela a malej klub zkrátka nestačil.Bylo trochu potřeba změnit styl a prostor. Co se ale vůbec nezměnilo, byl On.
V narvaným sále Vltavy jsem stála, kde jinde, než přímo u pódia a hltala Márdiho tóny. Světla měnila barvy, a jak zněla kytara, zbylým vzduchem se nesla melancholická euforie. Márdi stál nad námi jako Bůh a my jsme byli stoprocentně věřící, sdílející všechny své myšlenky s ním. Je to takové duševní chvění, kytarové, kdy Pítrs bije stejně jako vaše srdce. Nepotřebujete kouřit, pít, brát drogy, stačí být v tu chvíli na tom správném místě a vnímat ten okamžik, kdy se vše zhmotní. Tak. Málokdo to umí, je to vyloženě Márdiho styl. Jak si vás omotá kolem prstu strunou. A vy chcete vzdychnout a rozpadnout se na prach. Na barevný, melodický prach a rozptýlit se všude.
Já jen, abyste věděli. Chápali. Tu fotku Márdiho. Myslím, že má styl.
Asi před šesti lety mlha přede mnou, mlha za mnou, světlo v nás a za ním. .)

Nástrahy, překážky, záludnosti

Našla jsem další záludnosti v běhu. To byste nevěřili, jak je těžký se k tomu vůbec dokopat. Nazout boty, někam dojít a tam se rozběhnout. A vůbec nejtěžší je to ve chvíli, kdy kvůli tomu nařizujete budíka na super brzo ráno nebo když máte volné odpoledne na válení se u knihy, počítače, sporáku, ale ne… vy nebudete vařit, číst, koukat, spát, vy půjdete běhat! Úžasný. I kvůli těmto životním nástrahám tedy mé nové jarní pokusy nejsou četné. Aby toho nebylo dost, tak ale řeším ještě horší věci, než že bych byla jen líná.

 

 

První věc je ta, že já se prostě strašně stydím. Vylézt na ulici mezi lidi a jít jen tak běhat je pro mně nemyslitelná věc. Najít tak v Praze lokalitu, kam by to šlo, se zdá skoro nemožné. Folimanka je moc z kopce, Riegráče zase moc do kopce, všude samej pes a běžec. Hrůza. Takovej les v Kunraticích je nádhera, ale jet běhat pět nebo šest zastávek metrem? Já nevím. Náplavka by byla tůze krásná, kdyby tam nebyla hlava na hlavě a tvrdej povrch. Jsem bezradná. A přitom tolik chci.

 

Asi jsem astmatik. Výhradně venkoběžecký astmatik. Jezdím na kole jako drak, a vůbec, třeba v létě provozuju kopu sportovních aktivit a nikdy mi to nečinilo potíže. Ale běh je specifická kategorie. O to zvláštnější, že když jsem si zkusila v posilovně zaběhat na pásu, tak jsem běžela deset minut jako by se nechumelilo a nic. Ovšem rozběhnu-li se venku, stáhnou se mi všechny průdušky, průdušnice, průdušinky a průdušišinčičky a jsem prostě do minuty bez dechu. Začnu sípat. Mám za to, že jsem patrně výhradně běžecky alergická. Možná se mi tím vyšší síly snaží něco naznačit, že… Jak to překonat ale netuším.

 

Kdykoli vidím nějaké běžce, velice ladně si to šmatí ve stylovém ohozu. Když už mají něco navíc, tak leda sluchátka v uších (jak se jim tam za běhu udrží, to nechápu). Jenže já, když se chci vypravit, tak si chci vzít všechno možné, ženská no, prostě tisíc zbytečných krámů. I když to maximálně omezím, minimálně ty klíče si přece vzít musím. Kam je ale zašít, když nemám vhodnou kapsu, se nikde nepíše. A to ani nemluvím o tom, že bych s sebou v ideálním případě potřebovala ještě doušek vody nebo foťák, abych si mohla vyfotit ty kytičky cestou. Tak kam to všichni dávají? Jak to, že běží na lehko bez věcí? Je to nějaké běžecké tajemství, na které přijdu teprve až se stanu běžcem?

 

 

Zatím je to tedy více méně smutná bilance. Z každého mého běhu se vracím s myšlenkou šplhání na Mount Everest – bez nosičů, bez kyslíku, s lavinovým nebezpečím a taky s tušením, že šplhám omylem na úplně špatnej kopec…

Umřít znovu

(Už je to mu nějaká doba, co jsem tahle slova poskládala. Patří k mé kytaře, takže je to vlastně píseň. Slova jsem v hlavě našla a zapsala, ale melodii jsem nepodchytila, a tak… zůstala jen tahle malá cigaretová úvaha…)

 

 

Životní závislost,

iluze davů,

zvrácená láska

pochybných mravů.

 

Její žár uštkne

a její jed hubí.

Každý to ví a chce,

každý se chlubí.

 

 

Chvíli chceš tiše křičet

v řevu hněvů

a postavit se davům.

A smát se ďáblu do očí

za to, že si tě ochočil.

Za to, že peklo je ti rájem

a kašleš na vykřičníky,

sen zapálíš a típneš o zem.

 

Koluje v krvi,

láskou tě dusí.

Každý to chce

a každý ví, že zkusí.

 

Dotkne se lehce rtů,

co umlčí,

svět rozostří

a vlčí mlhou zaskočí.

 

 

Chvíli chceš tiše křičet

v řevu hněvů

a postavit se davům.

A smát se ďáblu do očí

za to, že si tě ochočil.

Za to, že peklo je ti rájem

a kašleš na vykřičníky,

sen zapálíš a típneš o zem.

 

Chceš umřít znovu

každým dnem,

chceš umřít sežehnutý plamenem.

Chceš umřít znovu každý den

jako kámen letící do oken.

Jako Ikarus a Romeo.

Típnout ten vykřičník

a poznat dno.

Šťavnaté jahodové muffiny

Jaro v plném proudu a v každém obchodě na mě křičí cedulky s nápisem „Jahody v akci!“. Já si je někdy kupuji jen tak a baštím je neumyté ještě v tramvaji. Lidi na mě koukají a já jsem sladká až za ušima. Když jsem teď naposledy přičichla k vaničce jahod a ona voněla tak správně jahodově, napadlo mě, že si nevezmu jen na zobání, ale že v rámci venkovních posedávání v trávě by nebylo na škodu i něco napéct. Ačkoli mi spojení „jahodové muffiny“ zní vlastně celkem podivně, je to prímové a jen se po nich zaprášilo, ještě než jsem je vůbec stihla vzít ven. To je myslím to nejlepší hodnocení, jaké se dalo udělit… .)

Co je potřeba:
(Na 18 košíčků)
60 g másla
½ hrnku cukru
1 vejce
1 hrnek hladké mouky
prášek do pečiva
špetka soli
½ hrnku mléka
vanilková esence / cukr
mísa jahod (asi 500g?)
Jak to umíchat, aby to bylo dobré:
Změklé máslo utřu s cukrem, přidám vejce, mouku s kypřicím práškem, sůl, vanilku a promíchám vše i s mlékem do hladkého těsta, trochu tekutého. Těsta se bude zdát málo, ale hodně místa v košíčcích nám zaberou jahody. Ty si nakrájíme na větší kousky a připravíme si je k ruce. Do muffinového plechu vložíme košíčku a do každého dáme jednu lžíci těsta, nasypeme a zatlačíme jahody, dáme další lžíci těsta a znovu přidáme jahody, které prstíkem zatlačíme. Pro efekt můžeme sem tam nějakou nechat trochu koukat :). Doporučuji jich dát skutečně dostatek, aby byl muffin co nejšťavnatější, suché těsto nikdo nebaští rád. 🙂 Jahody si můžete i zamíchat do těsta, ale mám takovou zkušenost, že je pak někde málo a pokud to chcete vyvážené, je lepší si je tam nastrkat pěkně ručně.
Připravené krasavce šoupněte do mírně vyhřáté trouby a pečte, dokud špejle nebude čistá. .) Hotové po vychladnutí jemně pocukrujeme.

Lennonovo děvče v zahradě

Držím se hesla – když nemáš co říct, tak mlč. Je nutno dodat, že takhle dlouhá odmlka tu asi nikdy nebyla. Mojí plochu počítače zaplnilo pár nakousaných věcí a v hlavě mám asi tisíc nápadů. Jenže, znáte to. Dokud to není hmatatelné, tak to není. Ale, přeci jen tu pár drobků s pevnými rysy mám. Dala jsem totiž vyvolat několik filmů.

V únoru za mnou do Prahy přijela mamka. A protože ona je milovnice rostlinstva, bylo bezpodmínečně nutné navštívit botanickou zahradu (zahrady). Navrch jsem přidala trochu městské krásy a hlavně slavnou zeď, ke které toužila jít, co já vím, kvůli nějaké lásce z šestnácti, kdy si tam s jedním Loupežníkem slíbila všechno možné a nemožné. Že jejich život dopadl jinak je super, protože jinak bych tu já dneska nebyla. Lennonova zeď tu ale stojí dál. .)
Já a Zenit jsme teď poměrně nerozlučná dvojka, a tak jsem vše dokumentovala na film. Měla jsem ještě založený barevný, který jsem chtěla dofotit. I přes minulé sliby, že na barvy zanevřu a můj svět bude ryze „black and white“, jsem tomu zase přišla na chuť a hlavně, černobílý film mě hned nadvakrát pěkně vypekl. Poprvé se mi natrhly navíjecí dírky, a tak jsem tři týdny fotila „do prázdna“. Film se neměl za co chytit, tedy se nepřetáčel. Ten samý film jsem si brala, když jsem v pět ráno vstávala, abych si nafotila prázdný Karlův most. Jaké bylo mé překvapení, když jsem dofotila počet snímků a našla film neporušený tak, jak jsem ho založila… Film jsem tedy popotáhla, zkusila jestli jede a vrhla se znovu na focení, tentokrát na maličký projekt, se kterým ještě později přijdu. Ten stejný film se mi ale při převíjení přetrhl, osvítil a tedy – skončil v koši. Ale, o tom zase jindy…
Tady na fotkách je maminka. Kdyby jí (nedejbože!) někdo poznal, tak jí to prosím neříkejte. .)
A konečně – drobky z už 6. filmu, který jsem na Zenit vyfotila.
Pro úplnost dodávám:
Zenit E / objektiv Helios 44-2/ film PhotoPorst Color 200 / bez úprav, jen scan / učím se
Malé boje
Už jsem to řešila minule při vkládání fotek. Nemám prostor pro vlastní volání, tak si film i fotky nechávám vyvolat. Sem pak skenuji lesklou fotku z velikosti 10×15. Když ji sem vkládám na výšku, tak ne, opravdu není tak nekvalitní. To jen skener prostě zvětšil a mě se z nich nechce dělat úplné nudle, když je musím dávat na výšku a respektovat u toho nějak prostor a šířku blogového pole. Mít je pěkně srovnané, to mi ale prostě nejde. Sázím to od oka. .)

S hlavou v oblacích

Žiji a studuji v Praze tři čtvrtě roku. Z počátku jsem spala na gauči v kuchyni u sestřenky, pak jsem sehnala byt, práci a kruh absolutního vytížení se uzavřel se školní praxí. Ale teď, i když mám stále málo času, jsem ten trochu rozdílný režim vstřebala a začínám si Prahu konečně víc užívat. Zamilovala jsem se do malých nenápadných ulic dlážděných kočičími hlavami a zamilovala jsem si výhledy na stovky věží vyčnívajících mezi střechami. Nejvíce ze všeho mám ale ráda, co nikdo moc nevidí. To, co schovávají staré domy nahoře. A to, co střeží uvnitř jako tajemství.

Temné průjezdy a průchody domů hlídají obyčejně nenápadně vyhlížející dveře a kouzlo je v tom, že nikdy nevíte, co se za nimi ukrývá. Pokud ale někdy vezmete za kliku, můžete najít staré dvorky a prostory uzavřené hradbou budov ze všech stran. Pohledy na pavlače domů. Jakoby se tady zastavil život před padesáti a více lety. Uvnitř vše vypadá úplně jinak, než zvenčí.
Prahu mě naučil mít rád pan Jaroslav Foglar. To on do temných uliček vnesl dobrodružství a napětí. Pak jsem poznala Pražské pověsti a město opředené nespočtem legend ve mně zase zanechalo o trochu více. A nakonec dějiny. Praha je centrem všeho. Psala se tu historie a dýchá tu na vás odevšud. Od středověku až po sametové cinkání klíčema. Všechno to tu je. Všichni tu nechali stopy. A já je velmi ráda nalézám.
Teď ale Praha dostala další rozměr. Konečně jsem ji poznala osobně. Nemůžu říct, že ji znám. Ale toulám se ulicemi a přátelíme se čím dál tím více. Navíc, s mojí láskou k vlakům nemůžu odolat tramvajím. Těm starým, oblým, co drnčí a skřípou. Někdy vstanu hodně brzy ráno a vezu se ještě ospalým městem někam, kde si pro samotu musíte přivstat. Třeba na Karlův most. Počkám si na východ slunce, a pak se zařadím mezi ostatní, co někam spěchají.
Ráda chodím po ulicích a zvedám oči. Mám pocit, že lidé tu chodí spíše s hlavou dolů. Nikoho si moc nevšímají, aby si náhodou nikdo nevšímal jich. Ale já nejsem Pražanda, takže to mám jinak. Pořád se dívám do očí, i bezdomovcům a feťákům. A víc než dolů se dívám nahoru. Mám pocit, že domy tu začínají někde od prvních pater výše. Dole jsou obchody a krámky, ulice plné vývěsných štítů a ruchu. Ale jen o jedno dvě patra výš je klid a mír, domy nezakrývá nic. Shlížejí dolů na to hemžení, jako tomu tak bylo před desítkami let, stále stejně.
Tady je ukrytá Praha.
Za zdmi a tam nahoře.
S hlavou v oblacích ji hravě najdete.

Ředkvičková polévka

Já vím, zní to prostě šíleně. Ředkvičková! Mám jí z Apetitu, a když jsem to viděla poprvé, myslela jsem, že si někdo vážně dělá legraci. Jenže pak jsem si přečetla, co je do receptu potřeba a přišlo mi to tak strašně jednoduchý, že jsem se do toho dala hned.

Tak vám jí tedy posílám. Je skvělá! Chutná jako… já nevím. Připomíná mi něco mezi bramboračkou a brokolicovou. Takový hebký smetanový zeleninový krém. Hmm. Jako pohlazení. Jarní pohlazení. 🙂

Co je potřeba:

  • 2 svazky ředkviček s hezkými listy
  • cibule
  • 2 lžíce másla
  • zeleninový vývar – 800 ml
  • smetana
  • 2 – 3 brambory
  • sůl, pepř

Jak to umíchat, aby to bylo dobré:

Cibulku pokrájím na drobno, hodím do hrnce a po chvíli přihodím i na drobno nakrájené ředkvičky. Nemusí to být na krásu, stejně se vše bude později mixovat. Nechám na másle restovat do měkka a přidám ředkvičkové listy. Ty po chvilce zavadnou a můžu vhodit i pokrájené brambory a vše zalít vývarem nebo, jako v mém případě, horkou vodou, do které jsem vložila zeleninovou kostku. Všechno to nechám klidně bublat.

Když už je vše uvařené do měkka, tak si směs přeliju do mixéru a do hrnce už vracím úplně hladkou polévku. Do bublajícího krému přidám smetanu, hlídám, aby se nepřichytila, a u toho už jen důkladně dochucuji solí a pepřem.

Baštím s kouskem čerstvé ředkvičky a trochou čerstvé bylinkové zeleně. 🙂

P.S. Vydrbte ty ředkvičky i listí pořádně, ať nekřoupete. .)

 

Může se hodit: Jak si udělat základ – pomalu tažený hovězí vývar >>>

Malý hipsterský princ

Měla bych začít tím, kdo je to vlastně hipster a hned potom vysvětlit, co je to mainstream. I když, v tomto případě budu vlastně mluvit a jednom a tom samém. Možná by se slušelo si povědět i něco o panu Saint-Exupèrym a vynechat by se neměl Kerouac. Ty dva si ale nechám, až budu chtít mluvit o jejich knihách. Problém hipsterů je totiž to, že o ty knihy vůbec nejde. Tedy ve skutečnosti.

Celé tohle vzniklo vlastně na základě rozčarování. Když jsem byla maličká, dostala jsem knihu Malého prince. Protože jsem v té době ještě neuměla číst, mamka mi jí četla před spaním. Byla to pohádka, kterou jsem proplakala, protože na konci ho kousl had. Prostě smutný. Když jí čtu dneska, tak v tom místě nebrečím. To teprve na poslední stránce s krajinou. Když jsem u toho hada, myslím na osvobození a mám trochu strach z kroků do neznáma. Ale o tom jindy.
Je tomu už nějaký čas, kdy jsem si všimla, že u velké části lidí v mém okolí začal Malý princ takzvaně frčet. Je úplně všude. Kdo nemá něco s Malým princem, jako by nebyl. Nebyla jsem úplně schopna to rozkódovat. Přeci, přečtu-li dobrou knihu, nemusí vzniknout hned takové šílenství. Malý princ je spíše vnitřní záležitost, než něco, co se staví na odiv. V čem to vězí? Člověk se dřív nebo později ve svém životě dovtípí, o čem je genialita jedné malé pohádky. Buď na její kontext, který se táhne, kam oko dohlédne, přijde sám nebo mu to zkrátka někdo vysvětlí. Každý, kdo si hraje na intelektuála (nebo jím možná je, kdo ví), to musí ocenit. Jenže.
Malého prince dneska najdete všude. Zameťme si před vlastním prahem, taky ho cituji a baštím. Však také ten citát nahoře mi to potvrzuje. Mám k němu dlouho trvající vztah, více než dvacet let vlastního objevování příběhu ze všech stran. Nevím přesně, kdy to přišlo, ale stal se zkrátka také symbolem hipsterů. Každý hipster musí být konec konců intelektuál a zdá se, že to k sobě všechno patří.
Podle slovníku cizích slov je hipster ten zasvěcený, který ví. Skutečně jediný a jasný hipster je patrně Kerouac, který hipstera vykládá jako člověka žijícího mimo normální společnost, jedině tak může být svobodný, narozdíl do squares, spořádaných lidí. My dnes hipstery známe jako ty, kteří rádoby opovrhují běžnou konvenční společností. Mají staré kecky (ovšem značkové), úzké kalhoty, košile, často klobouky nebo stylové čapky, tetování (ideálně nějaké ptáky, origami, Malého prince…) a pořádné oldschool velké brýle. Poslouchají jinou muziku, a co si budeme povídat, jsou zkrátka in. A kolikrát jsem v poslední době viděla hipstery v parku s longboardy, to už ani nepočítám. Základním pilířem hipstera je být alternativní, tedy opovrhovat mainstreamem, tedy tím obecně populárním. Největší legrace je, že z hipsterství se už mainstream stal. Pokud tedy chcete skutečně být hipster, musíte jimi opovrhovat. Pak tam můžete směle patřit.
Zpět k princi.
Mezi základy hipsterství je poslouchat jinou muziku, být artový a, světě div se, kdo chce vypadat jako intelektuál, měl by i číst. Baví mě se s těmi lidmi někdy bavit, protože často vyjde najevo, že knihy stylově srovnané u nich na polici jsou jen hezký design, a když v kavárně sedí s knihou na stolku, není tam ke čtení, ale jako módní doplněk. O to víc je to vlastně smutný. Až si zase prohlídnu další tetování s citátem z té knihy a zeptám se na to, je celkem pravděpodobné, že stejně jako vždy zjistím, že to ten člověk nechápe.
Ano. Je to tak trochu výkřik do tmy. A vím, že každý má právo obdivovat co chce. A co si budeme nalhávat, ten moleskine s Malým prince je prostě nádherný. Jenže. To se vážně dneska společnost profiluje na něčem, o čem nemá ani páru nebo je o tom líná přemýšlet? Možná můžeme být rádi, že je kniha důležitou součástí tolika životů. I když její obsah ne. Sem tam někoho snad nemine.
A vůbec, možná jsem obyčejný pozér. Tetování mám, moleskine taky. Tak co, že.

Zapečený lilek se smetanou a mletým masem

Během večerních toulek Prahou, jsme s chutí na vínko zabloudili na malé náměstíčko v místě křižujících se Americké a Záhřebské ulice. Název kavárny/baru zněl sympaticky, a tak jsme dveře pod neonovým nápisem „Pink Floyd“ otevřeli. Protože jsme ale mlsný tlamky, nezůstalo jen u vína. Co nevidět nám donesli zapečený lilek a byla to tak neskutečně výborná záležitost, že jsme se tam na něj museli vrátit zase. A to bych nebyla já, abych to nechtěla mít doma a pořád, že. A tak jsem svou porci důkladně prozkoumala a doma se vrhla na improvizaci podle malých vodítek…

Co je potřeba:

  • lilek
  • asi 250 g mletého hovězího masa
  • cibule
  • česnek podle chuti (já dala 4 stroužky)
  • sůl, pepř, tymián
  • olivový olej
  • trochu rajčatového pyré
  • smetana (případně zakysaná)
  • sýr

Jak na to:

Lilek si rozkrojím podélně na dvě poloviny a maličko je vydlabu. Pokapu olivovým olejem, osolím, opepřím a strčím do trouby pomalu rozpékat. Později otočím, aby byl ogrilovaný dozlatava.
Mezitím si osmahnu cibulku do měkka, přidám k ní prolisovaný česnek a na drobno pokrájenou vydlabanou dužinu, která mi zbyla z lilku. Když je směs měkká a orestovaná, přidám maso. Osolím, opepřím, přidám tymián, a když je vše osmahlé zakapu trochou rajčatového pyré a trochou smetany.
Z trouby vytáhnu měkké grilované lilky a naplním je připravenou masovou směsí. Povrch zasypu strouhaným sýrem, bylinkami a přeliju smetanou.
V Pink Floydu mi lilek přinesli s čepičkou studené zakysané smetany ochucené bylinkou, ale protože mi v lednici řádil šotek a vyměnil mi zakysanou smetanu za klasickou, musela jsem improvizovat. A nevím, jestli mi to zapečené s klasickou nechutná ještě více, než originál. 🙂
Naplněné lilky strčím do trouby zapékat. Nechala jsem je péct zvolna asi 30 minut, po vytažení je ještě přelila šťávou kolem a trochou smetany. Navrch čerstvé bylinky pro vůni, oči, smysly a můžete baštit.
Je to neskutečná ňamka! 🙂
A pokud se vám nechce kuchtit doma, utíkejte do Pink Floydu na Americké. Můžete se posadit dozadu na dvoreček a strávit večer vedle zapálených loučí, dívat se na okna vysokých starých pražských domů, mezi stromy zkoumat pavlače a poslouchat, jak město dýchá. S trochou dobrého vína a lilkem je atmosféra dokonalá. .)

Je potřeba se učit učit?

Je to trošku rozvířené téma. Všichni řeší, jestli člověk, který učí, musí mít učitelské vzdělání. A mě to přijde velice legrační. Mám pocit, že nejvíce se totiž v tomhle tématu rvou ti, kterých se to vlastně netýká. Dneska mi ve škole jedna slečna vysvětlila, že by přece stačil kurz. Má velice agresivní názorové vystupování, a tak jsem se nehádala. Stejně bych jí nepřesvědčila. Obzvlášť, když vzápětí vyučující prohlásila, že ne pedák jdou vlastně ti, kteří se nikam jinam nedostali. Jenže já s ničím z toho nesouhlasím. A mám i pár důvodů.

Jako první je potřeba si uvědomit, koho chcete vlastně vzdělávat. Předškolní a mimoškolní děti, první stupeň, druhý stupeň, střední škola. To všechno má svá specifika. A úskalí. Někde povolit můžete, někde ne.
Zároveň je veliký rozdíl v přijímání do studijních oborů.
Velmi by mě zajímalo, kde se vzala ta myšlenka, že na pedák vezmou všechny. Mám kolem sebe tolik lidí, co se nedostali na učitelství a chtěli, že mě to prostě šokuje.
Začnu osobní zkušeností. Tedy co jsem musela splnit já.
Na střední školu jsem musela zvládnout talentové zkoušky z tělocviku, hudební a výtvarné výchovy a z přednesových dovedností. Dále mě čekala přijímací zkouška z mluvnice češtiny. Prověřuje se zdravotní a logopedická způsobilost.
Na vejšku jsem skládala přijímačky ze dvou oborů. Nejdříve znalostní test jednoho oboru, pak znalostní test z druhého oboru. Pokud jste u obou splnili bodovou hranici, mohli jste přejít k ústním pohovorům, zase každý předmět zvlášť. Tam bylo také nutné splnit bodovou hranici. Další limit byl stanoven celkovým množstvím bodů, bylo tedy potřeba se přes určitou hranici přehoupnout i po sečtení testu a pohovoru. Dále bylo samozřejmě nutné udělat na dostatek bodů oba dva předměty. Pak jste čekali, kolik lidí limit splnilo a jestli se vám podaří umístit tak vysoko, aby vás vzali.
Já prostě nevím, jestli je to skutečně „tak strašně snadný, že vezmou úplně všechny“.
Co je problém předškolního vzdělávání – každý, kdo má dítě, má pocit, že tomu jako rodič rozumí nejlépe. Navíc každý chodil do školy. Všem je to tedy přece jasné, že.
Jenže je to prostě tak, že každé hůdě je jiné. Potřebuje jiný přístup, má jinou osobnost, platí na něj něco jiného.
Ve věku od tří do šesti let je u člověka největší vývojový progres. Nejvíce slov, nejvíce operací, mozková činnost jede tak rychle, jako pak už nikdy v životě. Vstřebáváte svět a hodnoty. V tuhle chvíli je potřeba rozvíjet co nejvíc, protože teď je ten moment. Každý učitel předškolního vzdělávání proto musí být vybaven znalostmi psychologie a pedagogiky, musí mít tvořivý potenciál a schopnost rozvíjet ne jedno dítě, ale dvacet najednou. Poutavým způsobem je naučit správně vnímat svět a dobře o něm uvažovat. Musí znát odpovědi na otázky a musí být morálně správně nastavený. Pak to funguje.
Při studování učitelského dvouooboru pro druhý stupeň nebo střední školy, to máte nastavené trochu jinak, než má klasické studium jednoho oboru. Abych dala konkrétní příklad. Student oboru české filologie má úplně to samé, jako má obor učitelství češtiny. Student oboru historie má kompletně stejný program jako student učitelství dějepisu. V čem je rozdíl? Učitelství nemá jen jeden obor. Má dva. K tomu má navíc psychologie a pedagogiky a samozřejmě didaktiku k oborovým předmětům. Zároveň musíte ještě připočíst praxe – z počátku náslechy, pak malé výstupy, později skutečná výuka. Popravdě říkám, že mi to nikdy nepřipadalo až tak těžké, ale faktem je, že toho nebylo málo. Zatímco moje spolubydlící z koleje měla na celý svůj obor státnice z necelých padesáti okruhů, já jich měla přes dvě stě.
Ale. Proč vlastně učiteli nestačí jen krátký kurz?
Celé to pedagogické vzdělávání není jen o tom, že vy se naučíte informace, a pak se je snažíte do někoho nasypat. O tom to vůbec není.
Učíte se správně mluvit a vystupovat. Učíte se psychologii dítěte. Musíte být schopni rozpoznat problém. Třeba i logopedickou vadu nebo nějaké druhy poruch. Musíte dokázat správně navázat kontakt s dítětem a musíte umět své znalosti podávat správným způsobem. Vždy jste ten, kdo jde příkladem.
A ne všechny ty věci jdou naučit. Navíc, ne všechny ty věci, které naučit jdou, jste schopni vstřebat za měsíc. Někteří je nevstřebají nikdy. Jsou lidé, kteří k tomu mají vlohy. Ale pokud ano, je potřeba to podložit a rozvíjet. Pak jsou tu ti, kteří možná už třicet let učí, ale třicet let to dělají špatně. Možná tady pak vzniká ten mýtus, „kdo neumí, učí.“
Malý dodatek…
Učit, je krásná nevděčná práce. Musíte to mít rádi a musíte mít rádi předměty, které učíte. Musíte v tom být dobří, jinak se budete trápit a ovlivníte do života strašným způsobem mnoho lidí. Navzdory tomu, že jsem od toho dala ruce pryč s tím, že chci dělat něco jiného, nikdy neříkám nikdy. Ten pocit, když v někom vzbudíte nadšení pro věc, je neskutečný. Ten pohled očí dětí, které ve vás mají důvěru, je hřejivý. Čím jsou starší, tím těžší je zažehnout v nich jiskřičku zájmu, ale když se vám to povede, je to to nejkrásnější, co vás potká. Cítíte, že vás někdo obdivuje a má vás rád. Myslím, že v žádném jiném zaměstnání není důvěra a pouto takové. Navíc, máte v rukou životy. Formujete je. Když z vašeho studenta vyroste dobrý člověk, budete mít, nehledě na plat, radost.

Boloňská omáčka podle Florentýny Z.

Špagety bych mohla baštit třikrát denně. Jako dítě jsem milovala červenou omáčku. Dneska už nemusím „tu sladkou“, ale mám radši tu rajčatovější s navinulou typickou chutí. O Florentýně Zatloukalové jsem se poprvé dozvěděla z březnového Apetitu v roce 2013. Bylo tam něco jako souboj tří kuchařů o nejlepší Boloňskou. Florentýny recept se mi líbil. Byl, jak bych tak řekla, lidský. Nepotřebujete nic speciálního. Časopis jsem si založila stranou, abych právě její recept mohla realizovat a… od té doby ho nemůžu najít. O Vánocích jsem ale dostala její kuchařku. A jedním z receptů hned na začátku je… no… přesně. Takže hurá na to. Kdo má knihu Kuchařka pro dceru nalistuje si stranu 34 v kapitole „Udušená etuda“.

Co budete potřebovat:
– 400 g mletého hovězího masa
– 2 lžíce sádla
– 1 cibule
– 2 stroužky česneku
– 300 ml rajčatového pyré
– 50 ml červeného vína
– půl lžičky soli
(- špagety / čerstvou bazalku / sýr )
Jak na to:
Na drobno pokrájenou cibuli a česnek na sádle osmahneme do měkka. Pak zvýšíme teplotu a přidáme maso. Když je orestované, přilijeme víno a za míchání necháme vydusit. Nakonec zalijeme rajčatovým pyré, osolíme, promíchneme a ztlumíme teplotu. Přiklopíme a necháme si probublávat alespoň půl hodiny nebo více. Florentýna píše, že klidně i dvě hodiny, ale já jsem vždycky hladová, takže zlatá jedna hodina mi stačí a je to ňamka.
Nic víc složitého s tím nemusíte dělat. Přijde mi to jako kouzlo. Kdo chce, tak posype na talíři parmazánem a přidá čerstvou bazalku. No,… a pak už jen motáte špagety a olizujete se až za ušima. 🙂
Oproti některým jiným kuchařkám musím navíc Florentýnu pochválit. Všechno je totiž tak, jak píše. A z postutpu je naprosto jasné co a jak. Žádný opar tajemství. Je férová. Za to jí patří můj upřímný dík. .)

Mozzarelové toasty (skoro) podle Dity P.

Spojení čerstvých listů bazalky s chutí mozzarely je lákavé. Ještě více vás to přitahuje, když z křupavé krusty toastu rozpečená mozzarella stéká a táhne se. Lákavé na první pohled. Ale co dál?

Vůbec to nejsou toasty, na které jsem já (a myslím ani většina ostatních) zvyklá. Předně je pro mě překvapení obalovat toast ve vajíčku. Výjimku tvoří sladké francouzské toasty, ale to je pro mě jiná kapitola. Smažit toast v oleji je pro mě zkrátka divné. Babička smažívala chleba v oleji, když dělala topinky a chleba ve vajíčku sice samotný smažíme, ale to jsou pak zase smaženky. Ale toasty? Jsem zmatená…
Nad tímhle receptem jsem se v Ditině kuchařce pozastavila už několikrát. A už ze zadání mi bylo jasné, že budu muset uvedené množství upravit. V předloze se píše, že na toast položíte velký list bazalky, na něj plátek mozzarely a na to zase velký list bazalky. Fór je v tom, že pokud bych to tak udělala (a dovolím si předpokládat, že list bazalky ve velikosti toastového chleba zkrátka neseženu), tak budu mít plochou dobrou polovinu toastu na sucho. Možná to tak bylo zamýšleno. Já nesouhlasím. Proto tedy nepředepisuji na dva toasty jen dva plátky mozzarely a čtyři lístky bazalky…
Co je potřeba na dva toasty:
– 4 plátky toastového chleba
– 4 – 6 tenkých plátků mozzarely
– asi 12 lístků bazalky (do každého toastu na dvě vrstvy)
– vejce
– lžíce mléka
– hladká mouka
– sůl, pepř
– olej na smažení
Jak si s tím poradit:
Na chleba položíme vrstvu z lístků bazalky, plátky mozzarely a znovu bazalku. Mouku smícháme s trochou soli a pepře a naplněný toast v ní obalíme. Vejce rozšleháme s mlékem, trochou soli a pepře a toast ve vajíčku hezky namočíme z obou stran. Do rozpáleného oleje toast vložíme a na mírném plamenu zvolna opékáme do zlatova. Nakonec můžeme jestě posypat trochou soli.
A jaké to je? Mozzarela sama o sobě nemá nijak výraznou chuť, jen vám tak typicky obalí chuťové kornoutky, asi jako ten pocit, když jste před chvilkou pili smetanu. Bazalka to příjemně osvěží, ale stále převažuje chuť toastu ve vajíčku, ve které se touláte a hledáte. A já se vůbec nedokážu rozhodnout, jaké to vlastně bylo. I když, slupla jsem to všechno… 🙂

A slunce svítilo

A slunce svítilo a kreslilo na naše tváře ty hezký zlatý stíny a my pili víno a dívali se v dálky. Nad Prahou nehnutě ležel smog, jako pavučinkový opar, který se jen jemně dotýká sta věží. Mezi nebem a zemí se proháněla letadla a modro protínaly bílé čáry, které mizely pomalu a neurčitě, jako by se jim z toho slunečného světa nechtělo.

Občas někdo něco řekl, a nebo taky ne. Stálo za to se dívat. První venku, první deka, klokánek s příchutí Chardonnay a ve vzduchu vůně trávy. Pes, co vám krade pizzu z krabice a hipsterů kam se podíváš.
Sluneční brejle barevný a tajemný a kelímky u každé skupinky. Ty plastový, průhledný, co v nich vidíte bublinky, jak se třpytí ve slunci a občas se nějaká zvedne ze dna nebo ze stěny a prchá nahoru. A ten vedle nás ruší šum lidí, když mluví jasně čokoládovým hlasem na toho na druhém konci pomyslného drátu. „Jsme v Rígráčích, doval, kámo, jsou tu všichni.“
Mušky se opile motají v rojích a klesají níž a níž, stejně jako světlo na obzoru. Až se všichni dotýkáme, tma, slunce, něco mezi. K tomu vůně toho, co prošel. Halím se do vrstev šátků a hřejou mě myšlenky. Zapadá slunce a Praha se rozsvěcí. Máme jí na dlani. Jako všechno, co chceme a budeme chtít. Nebo v to doufáme. Naše slunce nikdy nezapadne.

Literární klub aneb černá díra

Moc toho tady na blogu nekritizuju. To ale neznamená, že na některé dění nemám názor nebo se mi to vždycky všechno líbí. Jen radši píšu chválu. Pokud nekomentuju, dost často to znamená, že se mi to nelíbí (ale nechci se hádat), ale není to pravidlo. Občas jen nemám slov .). Ale tentokrát se mi o tom psát chce, a tak si říkám, co by ne. Konec konců, nějaký ten pátek už tu jsem a leccos jsem tu už viděla. Navíc, tohle není věc, která by mě štvala, spíš je to prostě hrozná škoda.

Literární klub je blog, který má několik cílů. Chce sdružovat lidi, kteří rádi něco píší. Jak sám říká „valná většina pisálků“. Dalším cílem je tuhle zábavu podporovat, a tak se na blogu objevuje čas od času něco jako soutěž. Vypíše se téma, na které se mají posílat práce a došlé texty se pak na blogu zveřejní. Případně je to na delší časový úsek v podobě duelů, kdy na téma pošle text vybraná dvojce lidí a na konci se utkají ti, kteří v duelech zvítězili.
Celá ta myšlenka je výborná. Má to ovšem pár háčků.
Klub sdružuje všemožné lidi, kteří jen chtějí na blog ikonku „Jsem členem literárního klubu„, což asi někomu zní fakt cool. Dokud ten někdo neklikne na klub, aby zjistil, o co jde.
A to je věc druhá. Pokud totiž blog otevřete, zjistíte, že aktivitou moc neoplývá. Jednou za čas někdo napíše zadání nebo naháže pár přijatých nováčků. Občas, tak jednou do týdne, se může i objevit odpověď na váš komentář, ale často se neobjeví vůbec.
Pokud byste byl náhodný blogový turista a chtěl se zorientovat v místě, kam jste se dostal, nebudete to mít jednoduché. Třetí věcí, která tu totiž nefunguje, je design a orientační body. Soutěže rozestrkané po menu, kdy nevíte kam skočit, nebo co k čemu patří. Nic neříkající odkazy, které nejen, že jsou nepochopitelné pro cizího návštěvníka, ale ani já, a to tam zavítám skutečně často, se občas vůbec nechytám. A problém kolikrát ani není přímo v menu, ale po té, co se z menu snažíte dostat na slíbené místo. Prostě je tam toho moc a vy nevíte, co si s tím počít. Možná by to bylo snazší, kdyby to alespoň bylo aktuální. Jenže.
Tak třeba. V menu Soutěže se můžete podívat na titulek Podzimní duel, mimochodem pod nápisem „právě probíhá„. Hodí vás to na úvodní článek. Zjistíte, co že to tedy je. Je skoro legrační, že se tam nepíše, že poslední článek k duelu byl zveřejněn 27. ledna a že je to celé vlastně už ukončené. Před měsícem a půl. No… neříkám, že je všechno špatně, ale když jsem se někomu snažila dát vědět, kde si přečíst můj soutěžní článek a kde pro něj dát hlas, no… složitější už by asi bylo jen opravit motor boeingu 747 za letu.
Co se vzhledu blogu týče, design je to pěkný, ale celé to vlastně připomíná tmavé doupě. I kvůli černé barvě je orientace těžší. Člověk najednou vstoupí do černé díry a není se čeho chytit. Prostě škoda.
Trojici problémů „neaktivní členové„, „neaktivní správci„, „nemožná orientace“ doplňuje snad už jediná věc. Chyby. A to je něco, co mě asi štve vůbec nejvíc. Vím, že člověk chybu občas udělá. Myslíme na jiné věci, každý má svůj život a vůbec. Ale když vás ti lidé v komentářích na chyby upozorní a ony tam prostě zůstanou, jako by se nechumelilo – jde přece jen o LITERÁRNÍ klub, nic víc, tak to naštve. Zároveň je to ale hrozně legrační. Poslala jsem článek. V celém textu i nadpisu jsem měla y. A pak se článek objeví na LK blogu a heleme se. Název článku souhlasí, ale jeden stejný nadpis někdo dopsal navíc, ale se špatným i. Nevadí. Tak jsem to okomentovala. Bylo to 30.12.2013. „Máte tam chybu. Co nesmyje déšť nemá měkké i.“ Hm. Asi bude rychlejší změnit pravidla českého pravopisu…
Je to prostě strašná škoda. Má to príma myšlenku. Ale.
Chybí tomu lidi, co to chtějí dělat. A také členové, kterým by třeba při tříměsíční neaktivitě hrozilo vyloučení z klubu. Chybí trocha toho „méně je někdy více“. Chybí tomu prosvětlení a více nějakého literárna. Je takových možností, jak si s jazykem hrát. Nemusí to být jen a jen vypisování něčeho na téma. Literární klub může být diskuzním místem pro přečtené knihy, pro asociační psaní, pro hraní se slovy, pro lásku k psaní. Nic z toho tu ale vlastně není. Jediný, kdo tam tedy zavítá, je sem tam člen, který by právě po téhle aktivitě toužil a kde nic tu nic.
Sama vedu Gurmánku ve skomírajícím AK a celkem jsem uvažovala o založení klubu, který by tak trochu sjednotil ty s chutí a láskou k jídlu. Nevím. Nemůžu pořád jen zakládat to, co mi chybí. Ale kdybych měla čas, tak bych se ze všeho nejradši obula přesně do něčeho jako je literární klub. Nicméně ve funkčním pojetí. 🙂 Dobře vím, jak dá nějaké správcování zabrat. Jen sestavit jednou týdně článek vám ukrajuje čas z vlastního života, vlastního blogu a po čase je těžší a těžší to udržet. Jedna věc je ale jasná. Kdybych to nezvládala, jdu od toho pryč a nenechám mrtvolu vystavenou na očích.
Howgh.
PS. Nic proti nikomu.
PS2. Vyhrála jsem v LK neuvěřitelnou fotoknihu. Když jsem otevřela stránky a zjistila, že normálně stojí dva tisíce, spadla mi čelist. Kéž by to celé bylo více na očích. Pak by o ní mohla být literární rvačka. No, nebyla. Byla nás jen čtveřice. Tiše a neviditelně soutěžících.

Králík na smetaně

Moje sestřenice mi líčila, jak jí uchvátil ten koláč, na který jsem jí dala recept. Kromě toho, že ho slupla skoro celý na posezení, mi důvěrně sdělila, že při přípravě udělala jednu základní začátečnickou chybu. První co mě napadlo, když jsem jí napovídala v konverzaci, bylo: „Takže sis snědla suroviny, než si stihla něco začít?“ Ne. To se jí prý nestalo. Jen si do dortové formy nedala pečící papír a máslo jí vyteklo do trouby. Nicméně problematika toho, že si suroviny zbaštíte než přijde akce, je u mě celkem častá. Tak třeba když obíráte maso z králíka do omáčky a omylem si ho půlku zblajznete. Stane se to, no. Takže na to pozor. 🙂

Myslím, že králíky na smetaně, paprice, česneku a já nevím na čem ještě, si každý dělá doma po svém. Jeden z důkazů je právě i ten Dity P. Je to zase jedno z jídel, kde mám pocit, že jedno univerzální a správné neexistuje. To, co my děláme doma jako králíka na smetaně, je podle mě ve skutečnosti mnohem více králík na paprice, ale kdo to má vědět, že. Problém králičího masa je, že se často vysušuje a není dostatečně šťavnaté. Náš recept je ponořit ho do omáčky. Protože pak se s ním laskavě pohladíte ve smetanovém opojení. A to je více než dobré.

Co je potřeba:

  • jeden omytý ušák (rozuměj šťastného králíka od tety ze zahrádky) .)
  • pepř, sůl, sladká mletá paprika
  • máslo
  • smetana
  • jíška nebo záklechtka (máslo, mouka)
  • (rozmarýn, bobkový list)

Jak to upéct a uvařit:

Základ je maso. Vždycky od tety dostávám ušáka už naděleného, tedy většinou nohy a krček. Všechny části osolím, opepřím a zapráším paprikou. Nastrkám kousky do pekáče a podliju vodou. Na vrch pokladu plátky másla a peču ve středně vyhřáté troubě asi hodinku a půl, dokud maso není měkké a hotové. Občas ještě dopodlévám. Pokud mám, přidávám k pečení snítky rozmarýnu.

Kouzlo je v omáčce. Sliju do hrnce vše, co po upečení zůstalo pod králíkem. Něco mezi výpekem a vývarem dám vařit. Přiliju celou smetanu a v případě potřeby ještě přidávám jíšku na zahuštění. Pokud je potřeba dochutit (a já papriku, sůl i pepř přidávám skoro vždy), tak si to rozmíchám v jíšce a přidám do omáčky celé. Nechám provařit a houstnout. Správná konzistence má být krémová. Je dobré k vaření přidat i bobkový list, který po uvaření vylovíte.

Pak přichází na řadu jedna z nejtěžších a nejotravnějších věcí. Upečeného králíka, kterého jsme si dali na stranu, musíme obrat. Během tohoto úkonu mi obyčejně část masa zmizí, ale pokud se trochu ovládnete a podaří se vám nashromáždit maso a kosti zvlášť, je to ideální. Obrané maso vložím do omáčky a nechávám si bublat společně.

Je to velká ňamka s knedlíkem, ale já jsem celkem hodně rýžová holka, takže mám ráda i variantu s rýží. A velká výhoda je, že to můžete baštit jen lžící z hlubokého talíře. A to je přece velké plus. 🙂