Kávové vzpomínky

Sedím si tak v tramvaji a dumám nad tím, jak vůbec nepiju. Víte, já celkově nemívám vůbec žízeň a doplňování tekutin je pro mě poslední dobou výzva. Něco, o čem si dlouho říkám (roky), že bych měla změnit a ono to tak nějak nejde.


Pokoušela jsem se stáhnout aplikaci na pitný režim, dávat si do džbánu brčko, ale nic. Jediné, co jsem ochotná pít samostatně na žízeň bez problému kdykoli, je mléko. Dohromady ale moje bilance obyčejně bývá jen 4 kafe denně. Při velikosti hrnku 250 ml je to celkem 1000 ml denně a bohužel, moje hrnky jsou velké, a tak si potichu myslím, že to bude i více. Takže vypiju vlastně za den více než 1 litr kafe. Skvělý. Jelikož kafe odvodňuje a za každé byste měli k pitnému režimu přidat sklenici vody, tak jsem odhadem v mínusu o tři litry.

A protože člověk je tvor “vychcaný, jak díra do sněhu”, hledá viníky jinde, aby se zbavil pocitu viny. Tedy zpět do tramvaje k mým úvahám. Jak se tam tak vezu a provádím tyhle sebemrskačské výpočty, tak mě napadá, kdy jsem se vlastně naučila pít kafe? Kdo za to může? To se asi ani nedá říct. A pak se rozvzpomínám…

Byli jsme v osmičce se třídou na vodě. Když jsme večer seděli u ohně a bylo tak vlhko a chladno ve vzduchu, tak jsem chtěla zahřát a W. mi podal svůj plecháček. Bylo v něm obyčejný nescafé 3 v 1, z toho malýho pytlíčku, co se tak dobře hodí na akce tohohle typu. Chtěla jsem jen ochutnat, jen si tak cucnout. Nevinnost sama.

Maličko jsem se napila a ách! Jak dobré to bylo. Sladké a jemné, trochu chutnající po smetaně, ale taky to tak hezky vonělo, jako ty sušenky v hnědém obalu. A tak jsem mu to vypila celé. A pak chtěla další. Tak je to se mnou konec konců vždycky.

Dnes už mi káva překapává z klasického dripperu (po hipstersku vé šedesátka) a já si vychutnávám, jak voní, když kapka za kapkou opouští papírový trychtýřek. Cukr už do ní nedávám a mléka do té dobré taky už ne tak moc. Ale ta vzpomínka na začátek mé kávové cesty mě trochu dojala. Dávno zapomenutá chvilka mi osvěžila další kousky z minulosti.

Každý v mém životě mě přece něco naučil. Š. mi jednou v hodině angličtiny nasadil sluchátka se oblíbeným cédéčkem, i když jsem nechtěla. A já seděla a poslouchala kytary, najednou na jiném světě v takovém tom rozechvění, když vám z tónů nasakuje husí kůže. Nevím, jestli jsem mu kdy poděkovala, že mě seznámil s mojí na dlouhá léta nejoblíbenější kapelou.

Takových okamžiků v životě je tolik. Jeden za druhým se mi vybavují. Proč mám rybičky, kdo mi dal ochutnat jako první pesto, kdo mě naučil pít víno, proč dělám tohle gesto a proč se dívám na tenhle seriál.

Tak jsem vám chtěla říct – vezměte si několik milých a oblíbených věcí, které máte ve svém životě a zamyslete se, odkud se tam vzaly. Někdy možná přijdete i na věci, které zapadly v temnotách vaší hlavy. A vylovit je na světlo je strašně krásný moment. 🙂

Jak odejít z Blogu se sbaleným kufrem

Řešila jsem to dlouho. Tohle místo, tenhle blog, tahle doména. Začít blogovat na Blog.cz je strašně jednoduché. Všechno je primitivní, vše je v češtině, možnost být vidět je větší než jinde, díky hlavní stránce. Když už ale trochu blogově dospějete, začnete pokukovat po jiných stránkách. Po takových, kterým se nepřizpůsobujete vy, ale ony se přizpůsobí vám.

Odejít není snadné. Máte tu texty za celá léta, stovky komentářů a jste na to zvyklí. I pro mě to bylo jasně spočítané a věděla jsem, že bez věcí se neodstěhuju. Na to jsem příliš materiální. Jenže pak jsem našla dva lidi, kteří vynalezli způsob, jak si věci zabalit do úhledného kufříku a pohodlně je vybalit jinde.

Veruce a Martin se rozhodli vyslyšet stížnosti množící se na blog.cz a Martin věnoval hodiny na sepsání scriptu, který dokáže stáhnout veškerá data z vašeho blogu – fotky, články i komentáře. Založíte si blog jinde, nahrajete soubor a články se vám tam rozbalí tak jak byly. Původního blogu se to nedotkne a můžete s ním naložit, jak se vám zlíbí.

Jednoduchost a rychlost neuvěřitelná. Jeden večer jsem Veruce napsala a druhý den jsem měla na založené doméně nahrané všechny své články za celých pět let se zachovanými komentáři i původním časem publikace. Donahrála jsem soubor s fotkami a ty se k článkům napárovaly jako by se nechumelilo.

A je to. Jsem pryč.

 

Co jsem udělala se starým blogem?

Doména schamte.blog.cz je stará a hodně receptů vybíhá na Google. Aby lidé, kteří je najdou, nepřišli na zrušenou stránku, rozhodla jsem se torzo zachovat. U všech článků jsem skryla komentáře, aby již nemohly přibývat. Smazala jsem texty článků a zachovala pouze úvodní perexy s jednou fotkou a proklikem na novou doménu, kde článek pokračuje.

Také jsem se rozhodla , že ještě nějakou dobu budu blog.cz využívat jako odbočku na nové působiště. Zejména kvůli odběrům budu patrně po nějakou dobu na staré místečko přidávat odkaz na nový příspěvek. Ale uvidíme, jak dlouho mi to s mojí leností vydrží. 🙂

 

Odešla jsem na WordPress. Proč vlastně?

Protože svět se technologicky vyvíjí. Blog.cz bohužel ne. WP je designově rozmanitý, vybrat si můžete z tisíců a tisíců šablon vzhledu. Můžete mít vlastní doménu, stahovat pluginy, které vám dovolí jednoduše řešit SEO, AMP, HTTPS a další technické vymoženosti, které vaše stránky přiblíží lidem ve vyhledávání a pro přístup z mobilu. Proč tohle řešit? Protože vás pak lidi najdou. Pokud chcete, aby vás někdo četl, tak chcete, aby vás našel.

Pokud se na WP rozhodnete zasáhnout do kódu, css stylů, můžete. Nejste ničím svázaní. Jen sebou, svými schopnostmi.

Samozřejmě to není jen snadné. S přechodem jinam práce je. Ne že ne. Úprava starého blogu mi zabrala celý den, úprava nového blogu si vyžádala ruční vložení náhledových fotek, které jsem u každého článku musela udělat zvlášť.  Udělala jsem to u části textů, aby na první pohled nevypadal blog prázdně a zbytek dodělám postupně. A pak už jen doladit nějaké technické vychytávky, poradit si s písmem, šablonou a dalšími drobnostmi.

 

Proč tohle celé píšu?

Protože Veruce a Martin tohle nabízí komukoli, kdo je o to požádá. Bezplatně a bez jakýchkoli nároků vám data stáhnou, a pokud si nebudete s jejich nahráním vědět rady, tak Veruce je dokonalý mailový support a pomůže, když nebudete vědět kam kliknout nebo kudy to nahrát.

Nabízí převod na WordPress i na Blogspot, takže můžete zvesela odejít, kam se vám zlíbí. Se vším všudy a beze ztrát.

Pro zájemce o případný útěk poskytuji odkaz na jejich info článek o tom, jak to probíhá a taky kdybyste to chtěli využít – jsou tam komentáře nebo mailový kontakt. 🙂

Utíkej sem >>>

 

Co dodat?

Mějte mě rádi, i když jsem zapakovala kufr a stan rozbila jinde.

Myslela jsem dost dlouho, že blog.cz bude domovem mého blogu už navždy.

Ale ukázalo se, že ani navždy nemusí znamenat napořád. 🙂

 

Bilance v pár číslech:

Na starém blogu schamte.blog.cz jsem bydlela bez tří měsíců pět let.

Na nové místo se mnou odešlo 247 článků, přibližně třikrát tolik fotek a neuvěřitelných 3080 komentářů.

Zahrabání kostiček starého blogu mi trvalo jeden den.

Veruce a já jsme si kvůli převodu vyměnili celkem 19 emailů.

Převod se obešel bez problémů a nestáhl se pouze 1 článek. Ten mi Martin stáhl a doposlal zvlášť. Nechybí tedy nic. 🙂

Dohromady bylo při celé akci vypito nepočítaně kafí.

 

Tak co vy na to? 🙂

Je blog vázaný na anonymitu?

Dlouho ticho po pěšině, byť na srdci a na jazyku takových slov a pocitů. Ale včera jsem seděla v tramvaji (a přemýšlela nad svým nevalným pitným režimem – o tom jindy), když mi došlo, jak mi některé drobnosti z dřívějšího života chybí. Třeba tenhle blog.

Důvod, proč sem moc nepíšu je jednoduchý. Připadám si už trochu moc živá. Blogosvět se přelil na Instagram, kde sleduji já lidi a lidi sledují mě. Tak trochu mám pocit, že k blogu a nesvázanému psaní ta anonymita ale patří.
A taky mám trochu pocit, že se závoj zvedl a já jsem s pohledem do tváře přišla o své kouzlo. Už nejsem Teeda, ale konkrétní bytost. A to nepočítám ty reálné jedince z mého okolí, co blog náhodou našli bez ohledu na sociálně síťové propojení s blogosvětem. Je to takový strach sama ze sebe. Že moje blogové a reálné já při sloučení v jednu bytost zklame.
Jenže člověk se nezapře, zkrátka mi to chybí. Zvlášť, když jsem vymyslela tu geniálnost, že založím blog mamce. Je to docela vtipná historka a v budoucnu se k ní ještě jistě vrátím. 🙂 Ale když vidím, jak jí to baví, tak se mi chtě nechtě musí zastesknout.
Jedním z důvodů, proč člověku klesá blogovací pozornost je i to, že jeho stará parta se rozpadne. Taková analogie se střední školou. Všichni se tam sejdou z různých koutů republiky a než se nadějete, uplynou 4 roky jako nic… a pak si se všemi slíbíte, jak se budete potkávat a jak to bude všechno super… a už ty lidi patrně nikdy neuvidíte.
Dneska sem dám ale jen takovej menší výkop, aby mi to utřídil i někdo z vás.
* Je lepší blog, který je anonymní?
* Poznali jste někdy blogera, kterého jste četli a byli z něj naživo zklamaní?
* Potřebujete k blogování udržovat svojí partu lidí (oblíbených čtenářů) nebo myslíte, že by člověk měl umět být nevázaný na blogové přátelství?
* A má vůbec době sociálních sítí blog smysl?

Akce Mordor

Možná to znáte… ani nevíte jak, dostane se k vám prsten a najednou ho vláčíte do Mordoru. A když to konečně máte hotový, tak máte pocit, že jste bez cíle. Všechno je jinak a přitom vlastně stejně. Život se nezměnil, jen nevíte, kam teď vlastně nabrat směr.

Dokončila jsem školu a na další už nejdu. Poprvé po dvaceti letech nejsem student. Strašně jsem se na tuhle chvíli těšila. Každé odpoledne můžu jít ven, bez výčitek, že něco odkládám… všechny víkendy mám volné a můžu někam jet, kamkoli. Nemusím zůstat doma a smolit 15 normostran o berlínské krizi. A hlavně, můžu konečně dělat to, co chci a dřív jsem na to neměla nikdy čas. A jsme u toho. Co vlastně chci dělat. Nemám totiž nejmenší tušení.

Tak trochu se zdá, že všechny ty školy, který jsem studovala, jsou zástěrkou. Když nevíte, co chcete, můžete studovat furt pryč a všechno ostatní ve vašem životě je vlastně jen “zatím, než dostudujete”. Je to oddalování rozhodnutí, jak se sebou skutečně naložit.

Takže jsem tu. Mám hotovo. A nevím co si s tím počít.

Mám kolem sebe celkem dost lidí, kteří tuhle situaci řeší partnersky. Pořídí si parťáka, děti a každý rok šetří na dovolenou, aby rutinně unikli z rutiny. Ale každému, kdo sem někdy zavítal, je asi jasné, že tohle není můj plán (a to ani B a dokonce ani Z). Vyhlašuji životní rozhodování. Říkejme tomu akce Prsten nebo Mordor, asi je to fuk. Smyslem je zjistit co ponesu a kam.

Napiš mi… Co neseš kam ty?

P.S. Díky těm, co mi posledně vyplnili dotazníček.
Byla tam nějaká prosba na vanilkový rohlíčky. Uvidíme, co se s tím bude dát udělat. 🙂

Nejlepší aplikace

Asi před dvěma lety, jsem měla za úkol na jeden předmět napsat esej na téma budoucnosti internetu. Co se s ním stane, jak se bude vyvíjet a měnit. Kromě citování dat, jsem si neodpustila poetické srovnání, ve které věřím čím dál tím více. Internet je neprostupná džungle a lidé se v ní začínají ztrácet. Budoucnost vidím v ohraničení. Vybudování vlastních malých zahrádek, kam si člověk vysadí jen to, co chce.

Trochu se mi zdá, že telefon je přesně tou zahrádkou a aplikace jsou to, čím si si nakonec osadím. Naplní mi telefon tak, že mám celý internet, který mě zajímá, složený do dlaně. Rychlejší, dostupnější, jasně ohraničený. Co všechno jsem vysadila na mou zahrádku? Je toho celkem dost, takže nabízím sazeničky… 🙂

Komunikační záhonek

Tohle nemá smysl úplně rozebírat. Aplikací na komunikaci je hora a půlka té hory je v mém telefonu. Nejaktivnější je Messenger, WhatsApp, celkem často se ještě drží Hangouts a okrajově Skype. Na mailovou komunikaci email.cz a Gmail.

Informační záhonek

I tady se dá říct, že tu není nic, co by vás překvapilo. Aplikace Facebook zaručuje info přátelské a trochu mediální. Co se aktuálně děje mi poví Twitter. Pomalu si zvykám i na Tapito – aplikaci, ve které si přesně nastavíte, jaký typ zpravodajství a z jakých konkrétních webů chcete odebírat a pak už jednoduše jen čtete. Informačně sleduju přes aplikaci i LindedIn, protože pracovní svět tam je dobře vyselektovaný.

Nutnosti

Mapy.cz jsou bezkonkurenční. Vejletit s nimi je až primitivně snadné. Turistické stezky tam jsou jasně, stejně jako vaše poloha. Idos používám asi stejně, jako někdo jiný hodinky. Dívám se naprosto automaticky, i když vedle mě je nalepený jízdní řád. iradar CZ je taky šikovná věcička. Jestli se na vás žene dešťový mrak, zjistíte okamžitě (pro Android je to to samé s názvem Meteor). Překladač od Google se taky hodí vždycky. Třeba když člověk neví hashtag na Instagram. 🙂 Další jasnou věcí je QR čtečka, mobilní banka nebo aplikace operátora, abych si mohla hlídat vyúčtování a spotřebu dat.

Radosti

Instagram. Je to aplikace, ve které trávím nejvíce času. A mám jí nejraději. Když se něco ve světě děje, vím to jako první odsud, protože sleduji i Instagram zpravodajských webů. BBC a CNN ví všechno první. A fotek jídla, koček a přírody není nikdy dost. 🙂

Fare Bandit. Aplikace, která sleduje pohyb revizorů. Dává k dispozici volné jízdenky. Sama jí používám jen jako informátor. Jsem srab, takže mám lítačku, ale baví mě podporovat ty, co to dávají. Takže jak potkám revizora, ihned ho zadávám.

Superlife. Je českou aplikací na pohybové aktivity. Jedinečná je v tom, že je tak trochu i komunitní a především – sbíráte body a přijímáte výzvy. Výzvy jsou roční, měsíční, týdenní i víkendové. Ani nevím, kolikrát jsem v létě svištěla na bruslích ve snaze nasbírat dost kilometrů nebo lepší čas, jen abych získala body za splněnou výzvu a předběhla v žebříčku svýho kamaráda. Super je, že se body počítají třeba i za chůzi nebo x dalších věcí – od lyžování až po koloběžku.

Prisma. Aplikace, která vaše fotky převede do stylu nějakého slavného díla. Takže pokud chcete, aby se vaše fotka ponořila třeba do tónů a struktury Výkřiku od Muncha, máte možnost.

SoundHound. Protože se mi stává pravidelně, že sedím v kavárně nebo hospodě a hraje jim skvělá písnička. Vystihuje atmosféru a já nechci, aby skončila. Abych si jí pak mohla pustit znovu, i když netuším, co je to zač, poslouží tahle aplikace. Necháte jí poslechnout a ona vám napíše, jaká skladba hraje. Nechá vás ji i přehrát. Našla jsem takhle cenné klenoty svého playlistu. 🙂

WomanLog. Čistě holčičí aplikace, dokonalý zdravotní zápisníček. Nikdy jsem o sobě neměla tak statistické a upořádané údaje.

Fishtrone. Je česká aplikace říkající si Mozkovna, kterou jsem si oblíbila pro její naprostou jednoduchost. Je to prostě kvíz. Máte balíčky otázek od historie až po sport nebo literaturu a odpovídáte. Sbíráte body a za ty můžete nakupovat další balíčky s novými otázkami. Nejlepší na tom je možnost soupeřit s někým dalším. Můžete si tedy s kamarádem založit souboj a soutěžit spolu proti sobě.

Duolingo. Jednoduše se učit jazyk jen tak po kouskách. Aby člověk nezakrněl. Tak primitivní, že se na tom anglicky zvládá učit i moje maminka.

Evernote. Poznámky, štítky, úkoly. To celé propojené s počítačovou verzí. Jestli si někdy sami sobě posíláte maily s tím, co je potřeba udělat, zařídit, napsat, a tak podobně, tahle apka vám to vyřeší.

Youradio. Hudební aplikace, která má sestavené nálady. Navíc si ukládá písničky, které označíte jako oblíbené a podle nich vám vybírá další. Její nevýhoda je, že pokud nemáte vyšší verzi, dlabe data jako ďas. Ve vyšší verzi už můžete být klidně offline. Pokud vám ale nevadí platit, doporučuju jít na Spotify. 🙂

Bloglovin. Protože pořád čtu blogový svět. Všechny blogy, které odebírám, mi aplikace hlídá a upozorňuje mě na nové články. Ty můžu otevřít ve verzi uzpůsobené na mobil. Pokud chci článek vidět reálně nebo komentovat, stačí se prokliknout do originálního zobrazení blogu.

Star Chart. Když v létě poleháváme na louce a koukáme na hvězdy, tak tuhle aplikaci stačí otevřít a namířit. Ona podle polohy zobrazí a pojmenuje všechna souhvězdí.

Sleep Cycle. Aplikace, která vás sleduje, když spíte. Podle toho jak se vrtíte, pozná, v jaké fázi spánku jste. Buzení nenastavíte na konkrétní čas, ale na určité časové rozpětí. Aplikace vás vzbudí ve chvíli, kdy máte spánek nejlehčí a bude se vám díky tomu dobře stávat. Nevýhoda je, že na to je potřeba mít telefon blízko u postele a připojený k nabíječce.

My water. Moje srandovní snaha se přimět k udržování pitného režimu. Do aplikace zadáte své údaje o váze, výšce a ona si spočítá, kolik toho za den máte vypít. Zadáváte pak konkrétní nápoje. Jinak se totiž počítá kafe, víno nebo třeba mléko. K důslednému rozlišování je ale potřeba vyšší placená verze.

***

Tak. 31 aplikací. Tolik jsem jich tu jmenovala konkrétně. 59 aplikací. To je počet, který jich v telefonu mám, i když na část se práší.

Natolik jsem si zvykla na fungování přes telefon, že když přijdu domů z práce, tak si na notebooku pustím muziku a internet procházím stejně přes telefon a to z valné většiny přes aplikace. Nepřipadám si jako blázen, i když součet těch aplikací mě samotnou dost překvapil. Tak jako tak doufám, že jsem vás třeba ve svém výčtu oblíbeností něčím inspirovala. 🙂 A klidně do komentářů pište inspirace své.

***

P.S.: Všechny aplikace, které jsem jmenovala, jsou free nebo se dají použít v základní omezenější verzi také zadarmo.

 

 

Řekni mi, jaké používáš appky, a já ti povím, kdo jsi

Už je to slušná řádka let, co jsem zakládala svůj blog. Včera tomu bylo 4 roky. Nechce se mi věřit, že jsem to vlastně vůbec kdy udělala a co víc, že jsem tu doznala internetovému světu tolik ze svého života. Dneska jsem probrouzdala hlavní stránku a všimla si článku na rozloučenou od Standy. Klikla na nedostupné stránky autorského klubu, kde kdysi visel i můj přijímací profil a vedla jsem tam po dva roky Gurmánku. A je to všechno pryč.

Konec Iluzí
Možná, že to, co teď napíšu, bude znít podivně, ale myslím si, že vím, proč je to kouzlo všechno pryč a proč má tahle platforma už jen zlomek uživatelů, z dob své největší slávy.
Když jsem vybírala, kde založit blog, neznala jsem technicky vůbec nic. Líbilo se mi, že je blog česky a tak dohledám všechno, líbila se mi komunita, která byla aktivní a zajímavá a dávala člověku možnost se zapojit. Vždycky mě to bavilo. Bylo to něco, co vám jiná blogovací platforma nedá. Byla to skutečná živá a rozmanitá parta lidí.
Tak nějak pomalu a plíživě se ale tmelící projekt rozpadl na prach. Co na to říct. Je to škoda. Nic jiného blog.cz totiž neměl a nemá. A nedělala bych si iluze, že se z prachu něco nového ještě probudí.
Srdcovky
Už je to nějaká doba, co se učitel zeptal naší třídy, jakou webovou stránku máme rádi. Ne Facebook, Instagram či jiná sociální síť, ale prostě web, který je naše srdcovka. Kam chodíme rádi, kam se vracíme.
Narazili jsme na to v diskuzi o online věku, kdy je telefon součástí našeho života ve dne v noci.
Když jsem měla odpovědět, tak se ukázalo, že to až tak snadný není. Online svět je tak pestrý a široký, že vymezit tu vlastní malou zahrádečku je strašně těžká věc. Není to jako zapnout telku a říct si, “Chci koukat na artový filmy” a dát si tam Dvojku nebo “chci koukat na seriály” a hodit tam Cool. Internet je bezbřehé médium a hledat v něm jasné ploty a zdi není hračka.
Na učitelovu otázku jsem odpověděla, že mám ráda Bloglovin. V té době jsem sledovala hodně blogů a tahle platforma mi nabízela možnost mít všechen obsah oblíbeného blogového svět na jednom místě. Dnes už blogů tolik nesleduji, ale těch pár, co opravdu čtu, pořád sleduju přes Bloglovin. Ovšem, aplikaci Bloglovinu v telefonu.
A tím se dostávám okruhem zase zpět. Co blog.cz nikdy neměl, byla lépe vybavená technická stránka. Nemyslím tím jen uživatelskou možnost většího uzpůsobení, ale třeba také právě krok s dobou. Dnes je přístupem z mobilu konáno obrovské množství návštěvnosti a číslo bude stále stoupat. Jenže stránky blogu.cz rozhodně na něco takového nejsou připravené. Na rozdíl od konkurence.
Život přes aplikaci
Nejvíc času trávím se svým mobilem. Je to prostě tak. Denně přes aplikaci Idosu hledám spoje, přes Instagram projíždím fotky a videa, WhatsApp a Messenger jsou svědky veškeré komunikace, kontroluju Seznam i Gmail, přehledově kontroluju Twitter a Facebook, občas mrknu do internetového bankovnictví kolik mám na účtu, a když mám někam jít, koukám podle mapy, kde to je… A nejsem blázen… kolem mě jsou lidé, kteří s telefonem fungují stejně.
Jenže jestli mi v telefonu nějaká aplikace chybí, tak je to appka blogu.cz. Protože není.
A co nemám snadno dostupné z mobilu se mi z webového světa pomalu vytrácí, protože to není tak snadno na dosah. Na základě toho vlastně také nakonec postrádám onu webovou stránku, kterou bych měla ráda a byla to srdcovka.
Co s tím vším?
Tenhle text vlastně obsahuje moje tři sdělení:
Blog.cz končí jednu éru (jestli to nebyla éra jediná, se uvidí).
(protože)
Světu vládnou mobilní přístupy a aplikace.
(a proto)
Chybí nám oblíbené webové stránky.
Možná se pletu, kdo ví. A tak mám tři otázky:
Proč jste si založili blog na této platformě?
Jaké používáte rádi aplikace?
A jaká je podle vás fajn stránka, web, který máte rádi a vracíte se tam? (nemyslím blogy)
Máte odpověď? Sem s tím. 🙂

Je leden. A po něm jaro…

Marně vzpomínám, kdy jsem v půlce ledna měla čas, volno, pohodu. Mám pocit, že kam až se táhnou moje vzpomínky, se táhne i jedno zkouškové za druhým. Pokaždé nachlup stejné. Studené, smutné, nenáviděné. A přece je ve vzduchu teď i něco jiného než jen zbytky studeného kafe a mrazivá rána cestou na tramvaj.

Každý rok sem píšu předsevzetí a bilancuji. Letos jsem si dala na čas.
Počátek minulého roku znamenal skok do neznáma, do nové práce, následovaný nejistotou, zkouškami, dlouhými pracovními neutěšenými dny. A z téhle ponuré temnoty, do které jsem se dobrovolně vrhla, se pomalu, jako by jaro prstíkama roztopilo led, otevřely nové dveře.
Vlastně to celé byla náhoda. Ve škole jsem projevila zájem v hodině a po přednášce za mnou učitel skočil, jestli bych něco takového nechtěla dělat. Nevím, možná. Měla jsem se někdy stavit. Nestavila jsem se. Přišla jiná nabídka a já jí vzala. Jenže teď byl leden, ten studený zlý leden plný zkoušek a práce, co už vím, že mě nebaví a já si šla pro zápočet…
M: A proč vy neděláte radši tady u nás?
J: No já jsem jí to říkal.
Já: Ale já o tom přece vůbec nic nevím…
J: No to je jedno, to bychom vás všechno naučili.
Pár úsměvů a vtípků, zápis do indexu a pryč. Ale rozleželo se mi to.
Když na konci měsíce přišlo na ujednávání smlouvy, úvazku a peněz po zkušebním lednu, podmínky se mi zatraceně nelíbily. A tak jsem to riskla a napsala jsem učiteli mail, jestli ta nabídka platí. Druhý den už jsem s nimi seděla na schůzce a dojednávali jsme, co budu dělat a kolik času mi to zabere. Všechno se to strhlo jako bouřka a vyčistilo celý ten úděsný leden. Původní nabídku jsem odmítla a dala se na tu novou. Pomalu ale jistě. Sem tam ustrašeně a netrpělivě, ale ráda a s príma lidma.
Za tenhle rok jsem se naučila hodně věcí. Konečně jsem dokončila nějakou školu, konečně pracuji na plný úvazek v práci, kde chci být. A bydlím sama. Nikdy jsem nebyla víc samostatná než teď. A je to báječný pocit.
I letos jsem objímala víc, měla víc ráda než dřív, byla trochu sobečtější a pila ještě více kafe a vína. Dostala jsem pusu od třech různých pěkných kluků a upekla hrozně moc dobrých koláčů. Našla jsem si další nové kamarády a znovu mám nablízku ty staré. Světy se protnuly.
Naučila jsem se pár skutečně dobrých dovedností do pracovního i osobního života, a tak trochu mám pocit, že mi teď vůbec nic nechybí. Až na to, že se koloběh opakuje a čas nezastavíš. A tak je to tu zase. Leden. Zatracený zkouškový a s ním večer co večer odkládaná honba za dalším kouskem vzdělání.
Ale tentokrát je to jinak. Protože i přes spánkový deficit, ledničku plnou redbullů a tisíckrát přepisovaný rozpis úkolů, jsem vlastně šťastná. Další rok může být totiž klidně ještě lepší než ten předchozí.
Jen co překonám ten zákeřný leden. Po zimě přece vždycky přijde jaro…
A moje letošní předsevzetí?
… těšit se, nebát se a nestydět se být vpředu.
🙂
#bluemonday

Řekni mi, kde píšeš blog

Tak trochu je mi líto, že jsem se probrala moc pozdě na to, abych se zapojila do projektu o místě, kde vznikají blogy. Včera jsem zabloudila na díly projektu a usmála jsem se, protože jsem asi před dvěma lety myslela na to samé. Napsat nějakou výzvu a posbírat fotky koutů, kde se to všechno odehrává. Lidi už mají takovou povahu. Rádi nahlížejí v noci do rozsvícených oken a zvědavě věří v teplo rodinného krbu někoho jiného.
Už měsíc bydlím úplně sama. Moje spolubydlící se tak trochu splašila a v podstatě ze dne na den odplachtila do jiné části Prahy a bytu. Můj vnitřní souboj se odehrával ve dvou variantách. Budu se mít celkem fajn a splatím chybějící školné, ale budu muset nabrat jinýho nájemníka na pokoj. Nebo budu bydlet sama a finanční situace bude jen tak tak. Vyhrála samota, protože jak víme, jsem trochu asociální a sama jsem stejně nejradši. Momentálně probíhá zkušební doba – jestli se dá uplatit byt v jedné osobě a mít zároveň co jíst (a že já toho sežeru…). Podle verdiktu se uvidí co dál.
Ale proč to vlastně píšu. Před rokem tu bydlel J., který trávil čas v pokoji u počítače a já byla většinu času v kuchyni. Stejný scénář se odehrával další rok se spolubydlou. Všechno jsem tedy vlastně spisovala na gauči, v dece, s výhledem do zahrady, za letních večerů na balkoně, který je pro rozjímání se slovy a sklenkou vína ideální. Jenže teď jsem tu sama a bylo potřeba pokoj přesunout tak, aby tu nebyly zóny pro dva lidi, ale jen jediná – pro mě. Jeden večer šoupání nábytku po pokoji znamenal, že jsem změnila působiště práce s počítačem.
Slušelo by se ještě poznamenat, že samozřejmě mám psací stůl. A je fakt pěknej. Vyrobený svépomocí z dřevěných palet a součástí koutku mám přesně ty správný věci jako je globus nebo starý psací stroj. Má to jediný háček. Ačkoli to místo je krásné, z nějakého tajemného důvodu ho vůbec, ale vůbec nepoužívám. Také mám houpací křeslo, ale to zase svádí spíš ke čtení. Útulně to ale vypadá všude… Došlo mi, jak stylově jednotná v tom svém zabydlovacím uvažování vlastně jsem. Gaučík v kuchyni má také tu správně hřejivou atmosféru a stejně tak balkon, který obdivuje každý, kdo se u mě zastaví na skleničku.
Jenže teď já trávím většinu času tady. V paletovém sezení, které původně bylo trochu jinde, ale já ho umístila do středu místnosti. Dřevem jsou propletená světýlka, takže i v temnu jen se svíčkami člověk dobře vidí na klávesnici. Polštáře a deky jsou hodně měkké, aby se sedělo dobře a kocour Vojta za opěradlem pohodlně vrní ze spaní. Jakoukoli knihu potřebuji, mám po ruce, stačí se jen natáhnout. Nohy hodím na stolek a do prastarého noťasu datlím tyhle svoje nesmysly. A zdá se mi to jako nejlepší místo na světě.
Dívala jsem se na místa, která poslali do projektu ostatní, a uvědomila jsem si, že o nich vypovídají možná ještě víc, než vzhled jejich blogu. Člověk tak nějak přesně věděl, ke komu by se na kafe vydal rád a kdo je mu svým útulnem úplně cizí i kdyby psal jako Bůh. Možná to je prostě tak – ukaž mi, kde píšeš blog, a já ti povím, kdo jsi…
P.S.: Papírky od čokolád byly před fotkou pečlivě posbírány a hrnky od kafe přesunuty na onen nepoužívaný stůl. 😀 Pokud vám tam tento tvůrčí nepořádek chybí, hravě si ho domyslete… 🙂

Podzimní dilemata

Neudělala jsem nic a zabralo mi to veškerý čas. A myslím, že zdaleka nejsem jediná, kdo se teď po začátku léta probral, aby zjistil, že z venku mu na okno ťuká podzim. Po čtvrt roce jsem nedostala vyhazov z žádné práce, žádné školy, kupodivu ani z autorského klubu ne. Takže je to vlastně zatraceně úspěšný období.
Slavnostně navíc přísahám, že všechno, co se mi navršilo za tu dobu (děsně dobrý recepty, sympatický svatební focení, nejlepší knížky a božohódový výlety), sem vážně dostanu. A to dřív než za dalšího čtvrt roku samozřejmě…
Tenhle víkend jsem měla lákavý plány. Nakonec jsem místo toho uvařila dýňovou polévku s chilli a zázvorem a volný čas strávila v peřinách. Mezi jiným jsem dumala taky o tom, co se dá teď udělat s tímhle místem. Z pracovních důvodů mám obavu, že je trochu na ráně a možnost, že sem zabrousí nechtěný čtenář je velká. Možnosti mám tři…
Zabalit to. Smazat a dělat, že tohle místo nikdy nebylo. Možná se odstěhovat na jinou adresu.
Zmrazit to. Hodit titulku, která toho neřekne moc, bude matoucí a nechat jen schovaný archiv.
Pokračovat. Jen nebýt tak sdílná a osobní. Prostě počítat s tím, že by to mohlo číst moje nejbližší okolí.
Než dojdu ke správnému řešení, bude to chvilku trvat. Zatím se kloním k možnosti třetí, kterou nějakou dobu zkusím praktikovat. Co ale s články, které tu už jsou a osobní jsou dost, to nevím. Taky vlastně nevím, jestli vůbec dokážu být neosobní. Přece jen, celá tahle mozaika o mě vypovídá hodně ať chci nebo ne. Tak co mám, krucipísek, dělat? Jak psát na místo, které může číst bývalý přítel, rodina a dost možná i někdo z práce, kde se snažím působit jako dospělá (a neztřeštěná) seriózní holka?
Rady přijímám, šetřit si je nemusíte, tak sem s nima…
Moje “nevím” je totiž tíživější než to uplakané podzimní počasí tam venku…

O štěstí, práci a lidech

Okupuje mě podivný klid a cuká mnou vědomí, že něco nehraje. Zkoušky dělám až příliš snadno, práce se mi až moc líbí, lidi kolem sebe mám zbytečně moc ráda. Můj život je v nerovnováze. Být šťastná na obě strany je obrovsky těžké.
Řeklo mi to nezávisle na sobě několik lidí. Něco se změnilo. Já. Jsem jiná. Dospělejší, sebevědomější, pohodovější. Neznám ten moment ze dne na den, ale vím, že to tak je. Něco je jinak. Už dobře rok. Nevím, co přesně a ani proč. Poprvé v životě pro mě škola není tím hlavním. Mám pocit, že už nechci studovat. Ne, že by mě to nebavilo. Mám to moc ráda. Ten ruch, nestíhání, seminárky, hory knih, pocit po zkouškách. Postrkuje mě to dál. Ale tentokrát mám pocit, že se chci věnovat něčemu jinému.
Můj spolužák mi řekl, že ho nesmírně motivuju a posouvám. Podle něj je ale moje největší neštěstí, že mi jde až příliš mnoho věcí. Doslova řekl, že jsme dobrá ve všem, na co sáhnu. Hezky jsem se na něj usmála a přemýšlela nad něčím, co by mi ve škole vyloženě nešlo (už jen to, že jsem neoponovala, je znamení, že je to ve mně nějak jinak než dřív). Nevím. Všechno jde tak nějak samo od sebe. Uvědomila jsem si ale, že má v něčem pravdu. Musím si vybrat, jinak nikdy nebudu vědět, co chci, budu celý život roztříštěná a budu umět od všeho trochu a nic pořádně.
Vybrala jsem si před třemi měsíci. Něco, co mě nesmírně baví, má to budoucnost a rozšíří mi to obzory. Nastoupila jsem do práce na částečný úvazek a od té doby se snažím zapadnout mezi všechny ty dospělé a seriózně vypadající kolegy. Potýkám se ale něčím trochu typickým pro mě. Jsem flákač a perfekcionista dohromady. A taky, strašně to všechno chci a přitom se vlastně stydím.
Mám pocit, že jsem nesmírně pomalá. Vážně. Nejpomalejší na světě. Mám strašnej strach, že si v té práci, kde jsem šťastná a mám kolem sebe hrozně príma partu lidí, někdo všimne, že mě nepotřebují a že toho vlastně nevím dost. Doslova se stresuju z každé výtky a poznámky, která hatí mé dílo. A jsem pečlivá. Zbytečně. Navíc kladu zbytečný důraz na to, co si lidé o mě myslí. Nejvíc ze všeho se bojím, že zklamu ty, kteří se za mě zaručili.
Místo toho, abych psala seminárky nebo řešila, že za tři týdny končím závěrečnýma zkouškama jednu ze škol, tak bych si radši studovala věci do práce. Chtěla bych si dělat doma v klidu, co jsem v práci nestihla, abych se pak nemusela stresovat tím, že to nestíhám podle ideálních představ. Mám pocit, že na tom najednou závisí vše. Jestli úvazek bude celý, jestli konečně přestanu balancovat ve studentské finanční tísni, jestli plnohodnotně zapadnu do kolektivu a především, jestli mě ti lidé, se kterými pracuju, budou mít rádi.
Zároveň s tím jsem v té zvláštní euforii, že není možný, že mám takové štěstí a jsem právě tady a teď. Tak si jen přeju, abych ty zkoušky udělala. Abych už měla čas na to, co se chci učit, kvůli nové práci. A aby si do té doby v té práci neřekli, že mě tam třeba nepotřebují. Zavírám oči a opakuju si, že musím víc věřit. Sama v sebe. A v to štěstí, které mám.

Lidé nečtou…

Čert vem knihy. O to mi tu nejde. Myslím, že je stále dost těch, co do ruky knihu vezmou. Kdykoli jedu metrem nebo tramvají, tak se utvrzuji v tom, že čtení zdaleka není tak mrtvé, jak to mediálně vyznívá. To, co mám teď na mysli, je jiný problém a jiné čtení. Je to snaha diskutovat a říct vlastní názor. Takže v čem je jádro pudla?
Vlastně to je až takhle jednoduché. Sdílela jsem na facebooku článek. Pan Cílek v něm vysvětluje, proč je například ruční psaní důležité, a jakým způsobem jinak rozvíjí mozek. Fakt, že naše hlava bere rozdílně digitální a fyzickou informaci, je tak nějak všeobecně známý. Alespoň se mi tak zdá. Už jsem četla nespočet článků a tom, jaký je rozdíl mezi čtením z čtečky a skutečné knihy. Stejně tak, jaký je rozdíl mezi psaním poznámek ručně a na počítači. To je ale celé na jinou diskuzi. Já se chci tentokrát dostat někam jinam.
Článek měl trochu nevhodný titulek. S ohledem na text a vytržení, bych to přisoudila webovému editorovi, který uvažuje (jak ho k tomu práce nutí) tím směrem, aby lidé na článek více klikali. Právě proto se nejspíše v titulku skví cosi o příchodu “nejhloupější generace za mnohá staletí”. Problém je, jak zmiňuji, že o ničem takovém článek není. A teď, co se stalo, když jsem článek sdílela.
Rozhořela se diskuze. O tom, že lidé nejsou blbí, jen protože píšou na počítači.
Dobře, řekla jsem si. Proč diskutujeme o něčem, o čem se v článku vůbec nepíše?
Protože každý chce honem povědět svůj geniální správný názor. Hned! Titulek, možná proběhnout první odstavec a šup tam s komentářem. Kdekdo to zná. Hodně lidí na blogu má problém napsat poutavý text, který by gradoval a nutil číst dál. Takže čtenáři to berou letem světem a už komentují.
Má to samo sebou háček. Sem tam totiž autor přeci jen dojde k nějaké pointě. Buď jí odkrývá postupně, nebo celou dobu nic, a pak bác, je vám to náhle všechno jasné. Jenže pokud neprojdete oním odkrýváním nebo nedojdete k tomu bodu “bác a jasno”, tak vlastně nemáte co komentovat. Je to jako diskutovat o sklenici vody, kterou zapíjíte šťavnatý steak. Jádlo pudla bylo vynecháno.
Moje otázka je jednoduchá a trochu přihlouplá. Kde se v lidech bere ta snaha mít názor na vše, aniž by věděli, na co ten názor píšou? 🙂 Proč má člověk tu neodkladnou potřebu informovat aniž by byl informován?
(A mimochodem, děláte to někdy? Komentujete články jen na základě titulků?)

Děti? Díky, nemám zájem.

Začínám z toho být trochu otrávená. Kdykoli něco takového řeknu, tak se na mě sesype parta lidí, kteří to nechápou. Přesvědčují mě, že k tomu dospěju, že to jednoho dne pochopím. Matky, které jsou už skutečně matky, se na mě dívají z vrchu, protože ony vědí něco, co já ne. Protože ony objevily ten obrovský smysl života a tím je ten uzel, co jim tropí usoplený randál v kočárku.

A mě je to ukradený. Bad bad girl…

Ironií je, že jsem člověk s velmi pečovatelskými sklony. Moje spolubydlící už si taky neodpustila pár poznámek a já uznávám, že to tak je. Jsem maminkovskej typ. Baví mě péct, mám takové ty výchovné manýry a svačiny dělám zaručeně nejlepší. Starám se a baví mě to.

Moje babička se celý život taky starala. Nevím, jestli jí to bavilo, ale myslím, že jo. Problém je, že si její muž, děti a děti jejích dětí hodně z toho uvědomilo, až když tu nebyla. Jak málo lidé děkují, když je péče samozřejmost, je až zarážející.

Jsem z té nejhlubší podstaty velmi sobecký člověk. Nemyslela jsem si to, ale je to tak. Strašně ráda vařím a peču a opečovávám. Hrozně ráda dávám dárky a chystám drobná překvapení. Když mi lidé začali opakovaně tvrdit, že to je známka mateřských sklonů, uvědomila jsem si, že vůbec ne. Nejsem ochotna se nechat navěky věků svázat a mít bezbřehou a nikdy nekončící zodpovědnost za další osobu. Jsem sobec. A když už poskytuju radost a péči, tak to dělám proto, aby mě lidé měli raději. Baví mě péct koláče, ale pochybuji, že by mě to bavilo, kdyby mi pak spolubydlící neřekla, že v životě nejedla něco tak úžasnýho a jak to sakra dělám?!. A přesně ten moment obdivu je podle mě mým celoživotním sobectvím, které se zároveň vylučuje s tím, na co to všichni shazují.

Obecně děti dost hejtím. Nesnáším, když běhají po kavárně, kde si chci vychutnat kafe, nenávidím je v restauracích, když řvou jako paviáni a slintají do talířů. Nenávidím, když mi v autobusu kopou do sedačky a když mi na koupališti čůrají do bazénu. Fakt mi to vadí.

Abych to ale upřesnila. Vystudovala jsem mateřinku a v rámci praxe jsem si toho celkem dost odučila ve školce. A bylo to fajn. Děti mě z nějakého tajemného důvodu zbožňují a já si s nima dokážu celkem obstojně poradit, takže nám to klape. Jen mám vysokou hladinu komfortu a na poslední praxi – po měsíci v kuse, kdy jsem na plný úvazek pracovala ve školce, jsem věděla, že ta praxe končí tak akorát. Měsíc a dost.

Nechci děti. Rodina mě nikdy neutvrdila v tom, že je to to nejdůležitější na světě. Mám poměrně dost plánů zahrnujících svět a rozhodně se neslučují s tím, že by na svět měl přijít nějaký uječený hlen. Nejvíce se potýkám s tím, že moje okolí to chápe jako neskutečný problém. Jako můj defekt. Stavím se proti přírodě, že prý.

To, že děti hejtím, neznamená, že k nim chovám nenávist. Pevně si stojím za tím, že dítě je takové, jaké ho rodiče vychovají. Pokud mi cizí děti lezou po hlavě a ječí, je to zkrátka tím, že jeho rodiče si s ním neumí poradit. Možná by se tedy dalo říct, nemám ráda děcka, protože nenávidím jejich rodiče. Koneckonců, právě rodiče je berou do restaurací a kaváren a znehodnocují tím mou nejoblíbenější záležitost života – jídlo a kafe.

Nejsem úplně dogmatický člověk a přiznávám, že se to klidně může stát. Jednou se zblázním a řeknu si, že teda přece jenom jo. V tuhle chvíli ale vím jistě, že vrcholem mého života není stvoření potomka a pokud po mě má na světě něco zůstat, nechci, aby to bylo jen pokračování rodinné linie.

Ale i kdybych si to někdy rozmyslela, po tom všem, co chci, už na to stejně nejspíš nebude čas… 🙂

P.S. Jestli se vám to zná naštvaný, je to tak. Protože (!) dneska na mě zase zírala v tramvaji ženská, která mi nejdřív přejela nohu kočárkem a potom se na mě vyčítavě dívala, že nepustím její asi desetiletý dítě sednout. Pche.

Mladý nohy, levná lítačka  X  pracující, s drahou lítačkou = sedím já!

P.S.2 Jo, vážně jsem na těch fotkách já. Ten malý Budha, zamračený (rozuměj zamyšlený)… 

P.S.3 Všem čtenářkám matkám se omlouvám, pokud své dítě neberou do restaurací a zakazují, aby lezlo po hlavě cizím lidem…

Blikající kurzor

Život se scvrknul do modrého světla monitoru. Celý den v práci sedíte a koukáte do počítače. V tramvaji hledáte na telefonu přátelský kontakt, který vám chybí. Pak přijedete domů a jdete zase za modrým světlem, psát seminárky, rešerše, vymýšlet projety. Na cestu mým životem momentálně nesvítí žádné slunce, jen bledé světlo, ze kterého na mě ustavičně poblikává kurzor.
Ve čtvrtek ráno jsem jela do práce. Odsud, s provinilým pocitem, že je žádám o tak obrovskou laskavost, jako aby mě na dvě hodiny pustili pryč, jsem se vlekla na zkoušku. Z té zkoušky jsem letěla zpátky do práce a postupně to na mě padalo. Když jsem z práce ještě spěchala vrátit půjčenou knihu, říkala jsem si, jak moc bych chtěla, aby si ten, komu jí vracím, všimnul dna, po kterým se rozpačitě procházím a stydím se to přiznat. Aby mě prostě obejmul a vzal mi tím trochu té tíhy na sebe. On se ale usmál, pronesl “díky” a “musim zase letět” a já se pokorně přesunula na zastávku a spořádaně čekala na tramvaj.
Byla mi zima a uvažovala jsem, jestli je to vážně počasím nebo čím vlastně. Jestli to tak nějak nemůže jít zevnitř. Zvenčí jste pořád stejný, ale čím víc si toho uvnitř schováváte, tím víc vás to mrazí, až se z toho nakonec rozklepete. A zatoužíte po nějakém hřejivém konejšení. Jiném než vám nabízí obrazovka počítače nebo telefonu. Prostý lidský kontakt, kdy vás někdo vyslechne.
Občas si uvědomuju, jak strašně špatně jsem vychovaná. Vždycky mě vedli k tomu, abych nikoho neobtěžovala. Celý dětství jsem se snažila být neviditelná, abych náhodou někomu nějak nevadila. Dříve jsem měla, za to, že je to součást slušnýho vychování. Nebýt na obtíž se mi jevilo jako běžná norma. Poslední dobou o tom víc přemýšlím a zdá se mi, že je to nebetyčná hloupost.
Sešněrovalo mě to. Utáhlo se to a nejde to povolit. Jako by ta neviditelnost prostupovala všechno mé jednání. Jako bych se pořád snažila nebýt na obtíž ve všem, co dělám. Nevyčnívat, být normální, poslouchat ostatní. Jako až příliš utažený korzet, kvůli kterému nemůžete dýchat. Tak nějak se mi to jeví. Kdybych byla co k čemu, řekla bych to narovinu. Když jsem vracela tu knížku, řekla bych jak na nic mi je, a jakej smutek na mě padá. Ale nechtěla jsem obtěžovat.
Mohla jsem ve třech větách říct, že poslední týdny skoro vůbec nespím a jsem strašně unavená. Taky mám strach, že v nové práci jsem jen malá a hloupá holka a že mě tam vlastně vůbec nepotřebují – třeba mě po měsíci s klidem pošlou pryč, a co si pak počnu? Do toho všeho zkouškový na obou školách – zkoušky, na které nemám kdy chodit, protože jsem pořád v práci a nemám se na ně ani kdy učit. Jediné, co je v mém životě jisté, je to modré světlo monitoru a blikající kurzor, který mi jako vykřičník připomíná, kolik znaků a normostran chybí do konce další seminární práce.
Ve skutečnosti to není tak, že bych se utápěla v nějakých depresích nebo proplakala noci. Jsem od podstaty veselý člověk, který si i v největším vypětí umí zachovat solidní dávku vtipu a sarkasmu. Svým způsobem si dokonce ten stres užívám. Je to pro mě životní přísada, která mě nutí posouvat hranice vlastních možností stále dál. Má to tu výhodu, že běžná zátěž mi pak připadá skoro jako bohulibé lelkování. Je to můj životní rytmus, který mě v určitý moment velmi uspokojuje. Ale jednou dvakrát během takových období se mi stane, že to na mě zčista jasna dolehne a mám pocit marnosti, zbytečnosti, nejistoty a protože jsem sešněrovaná svojí hloupou výchovou, tak i samoty.
Pravdou ale je, že nakonec ten blikající kurzor vždycky úspěšně dotlačím do konce poslední stránky.

Nebát se strachů

Stejně jako každý rok, jsem slepila vlastní bezmeznou naivitu do pěti bodů a prohlásila jsem je za cíle určené pro rok 2015. Nesplnila jsem z nich skoro nic. Co je na tom bezvadnýho vysvětlím hned…
//2015//
1. Chtěla jsem se naučit běhat.
To nevyšlo. Ukázalo se, že jsem zkrátka až příliš líná. A vůbec už nedokážu vstávat brzy ráno jen proto, abych dělala něco, co vůbec dělat nechci.
2. Chtěla jsem si zlepšit angličtinu.
To se nestalo. Přečetla jsem pouze jeden další díl Harry Pottera v originále a to znamená, že do cíle mi stále pět dílů chybí. A ono je to možná jedno. Angličtiny teď budu mít kolem sebe až běda, takže se možná v dalším roce přeci jen pohnu, aniž by to podléhalo mému chtění / nechtění.
3. Tohle je nejvtipnější bod. Nebudu litovat peněz.
Když jsem tohle předsevzetí psala, nemyslela jsem nejspíš na to, že se mi zmenší příjem a nebude z čeho střádat. Když není z čeho střádat, není co rozfofrovat. Předsevzetí, že tedy za našetřený obnos někam vyrazím, je stejně absurdní, jako si myslet, že bych v práci dostala dostatek volna nebo měla s kým vyrazit ven… Tenhle bod se stal nesplnitelný.
4. Měl tu být lepší blog.
Skutečně. Předsevzala jsem si, že se tady o to budu víc starat, víc psát, víc zajímat. Ukázalo se ale, že nemám ani špetku volného času a když už ho mám, tak chci dělat to, co se mi právě chce. A pokud se mi právě nechce, tak si z toho zkrátka nebudu dělat hlavu. Na tohle předsevzetí jsem se tudíž rezolutně vyflákla.
5. Být odvážnější.
To byl poslední bod. Konkretizovala jsem to tak, že něco změním. Že zkusím napéct pro lidi, že udělám výstavu fotek. Dostalo se mi obou příležitostí. A já je kupodivu obě nechala plavat. Zjistila jsem totiž, že mi ani na jednom z toho nezáleží.
Přesto je bod číslo 5 jediný, který jsem skutečně splnila. Byla jsem letos ta nejodvážnější holka. Změnila jsem úplně všechno. Rozešla jsem se s přítelem, tak trochu změnila bytovou situaci, překlopila školu, v původní práci mě čekají poslední dva dny. Všechno to dohromady bylo těžký, protože jsem se pustila do neznáma a dobrovolně překročila hranici bezpečí a opustila komfort zažitého.
Ukázalo se, že tahle pětibodová hromádka nebyla na nic. Pozvolna jsem na ní mohla sledovat, jak moc se mění věci, které chci, na věci, o které nestojím zase až tak moc, jak jsem si původně myslela. A že zase pro změnu stojím o něco jiného.
//Rok 2016// se na mě směje a já tu mám předsevzetí, která si jen tak necucám z prstu, ale plynou z toho, co se děje.
1. Moje angličtina bude lepší.
Možná i proto, že od ledna nastupuji do práce, kde budu z angličtiny překládat den co den a taky možná proto, že za pět měsíců budu tenhle předmět hájit u absolutorií. Jupijajéj..
2. Budu se hýbat.
Nastupuji do práce s normální pracovní dobou. Už žádné zavíračky do noci, práce o víkendech i státních svátcích. Nepředstavitelné množství času mi dovolí se zapsat na cokoli, co si vymyslím. Vyberu sport a na kondičku nepůjdu přes běh, ale přes něco, co mě donutí pravidelně docházet na smysluplnou činnnost. To mi šlo vždycky lépe… 🙂
3. Ach ten sever… nebo jih?
Vycestuju si alespoň na chvilku. Nová práce totiž poskytuje za plný úvazek plný plat. To znamená, že už budu moci. ,)
4. Naučím se vyvolávat fotky.
Ježíšek vyslyšel mé prosby a nadělil mi kompletní výbavu do fotokomory. Už mi chybí jen chemie, červená žárovka a můžu to rozjet.
5. Budu ještě odvážnější než letos.
Zjistila jsem něco legračně prostého. Abystě byli v životě více šťastní, potřebujete jen odvahu dělat to, co chcete. Zbytek jde tak nějak samo.
___
Letos jsem se naučila mít ráda lidi, které bych dříve ráda neměla, respektovat to, pro co bych dříve nenašla pochopení a vážit si některých jednoduchých vlastností, které jsem dřív podceňovala a přehlížela. Více jsem objímala, více jsem měla ráda a pila jsem více kafe a vína. Přečetla jsem hodně nových knih a našla nějaké nové přátele a myslím, že minimálně dva mi už zůstanou.
I když jsem loňská předsevzetí zazdila, těm novým bezmezně věřím. Vytyčit si pár vrcholků vážně není na škodu bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne. Hlavní je nebát se strachů a nebát se odbočit z vytyčené cesty… o tom bude dost možná celá ta dvatisícešestnáctka. 🙂
___
P.S.: Doufám, že jste taky takoví neplniči předsevzetí, jinak mě to naplní bohapustou lítostivou náladou a představami o vlastní nicotnosti… 😀

Dopisy Ježíškovi

Každý rok je to stejné. Končí léto a mamka začne omrzovat s dotěrným dotazem, kdy už konečně napíšu tomu “Ježíškovi”. V říjnu svátek, v prosinci narozeniny, Vánoce tlučou na dveře, kde má chudák rodinka brát neustále inspiraci! A tak poslušně každý rok sednu za psací stůl a vymýšlím co a také jak.
Jako malá jsem psala, kreslila a dopis pak v obálce prostě donesla na balkonový parapet a zatížila kamínkem. Historky, kterak “Ježíšci” poběhali půlku města, když jim vítr očekávaný seznam odfoukl, jsou dnes už legendární. Stejně legendární se stal flek v jednom z ještě dětských exemplářů. Když se mě totiž ptali, co ten miniaturní puntík v rohu papíru má být, tak jsem s překvapenýma očima odvětila: “Přece pejsek! Ale tajnej.” Každý rok jsem totiž do dopisu tradičně pejska umisťovala, a protože se zdálo, že naši tomu moc nepřejí, bylo potřeba to přání trochu kódovat.
Spolu s věkem se ukázala rostoucí snaha překonat sama sebe. Dopisy “Ježíškovi” se staly uměleckou a tvůrčí výzvou. Už jsem se nespokojila s obyčejným dopisem. Text jsem šifrovala, psala morseovkou nebo ho skládala z novinových titulků. Stříhala jsem časopisy a lepila koláže. Jednou jsem vyrobila vánoční balíček o velikosti 10×10 centimetrů a do něj umístila taktéž z papíru vyrobené maličké dárky – knihy, vinylové desky včetně obalů, kuchyňské potřeby, … a vše ve směšném a miniaturním měřítku. Do té krabičky jsem tehdy umístila skoro dvacet miniatur dárečků.
Proč ale ve svém dospělém věku pořád ještě trvám na takové legrační věci?
– Jsem pořád jako malá. A naši se na ty dopisy vždycky těší, protože je dělám zábavný. 🙂
– Nechci dostávat hlouposti. Když si o něco napíšu, tak je to něco, co bych si vážně přála (ale nepotřebuji to). Je to tedy věc po které toužím, ale nekoupím si jí, protože investuji do akutnějších záležitostí.
– Je to záchranný kruh pro ty co neví. Navíc se mi daří zachovávat možnosti ve třech finančních kategoriích. Zmíním jednu či dvě drahé věci, pak mnoho obyčejných a finančně snadno dosažitelných a nikdy nevynechám kategorii home made. Popisuji tedy, že potřebuji ušít futrálek na támhleto, obal na tohle nebo že bych chtěla dostat opravenou věc, kterou třeba už mám, ale nefunguje. Což je taky užitečný. 🙂
– Vždycky jsem překvapená příjemně. Nikdy nedostanu to, co nechci. Jen čekám, čím z mých návrhů se “Ježíšek” nakonec inspiroval. 🙂
– Pokud se tenhle dopis dostane na správné místo, je velká naděje, že “Ježíšek” zvedne telefon a obvolá všechny účastněné, aby rozdal či rozdělil typy. A to se vyplatí! 😀
– Seznam knih, které ukrývá má knihovna je takový, že kdybych nenapsala, co v té knihovně postrádám, jen těžko bych mohla čekat, že se mi něco nesejde dvakrát… ,)
– Je to výzva. Už teď vymýšlím, jak to udělat příště ještě originálněji!
– Tímhle to začíná. Je to tradice. Stejně jako cukroví… 🙂
Tak se netvařte tak dospělácky a běžte taky tvořit. 🙂

Zpátky do lesů

Je to nejzvláštnější a přitom nejskvělejší věc. Být sám. Nejsem si zatím jistá, co si počít s tím, co mám a s tím, co nemám. Osm let jsem byla ve vztahu a zvykla jsem si na určitý druh jistoty. Potkávám se teď se dvěma pocity. Se strachem, protože jsem sama, a s pocitem štěstí, protože můžu cokoli. Jsem svobodná.
1. Kamarádi nejsou kamarádi
Postupně se ukazuje to, co už se tak nějakou dobu po ukončení vztahů děje. Začínají se ozývat kamarádi. Kamarádi, kteří zkouší, jestli je to (i přes ono ukončení vztahu) mezi vámi stále jen přátelské.
Ano je. Protože to, co cítím a co dělám, je shodné s tím, co si myslím. Nelžu. Pokud vás mám ráda, tak vám to povím. A co víc, pověděla bych vám to už dávno, pokud by to byla pravda.
2. Všichni jsou zadaní
Je to taková nepříjemná věc. Stojíte v kavárně, posloucháte přednášku a všimnete si fakt pěknýho kluka. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby si vás ovšem on nevšimnul také. Tak se na sebe občas zadíváte a oba občas ucuknete pohledem, a taky se oba podivně usmíváte, tak potutelně… Ten pocit, kdy se stydíte a víte. No a pak si to k němu nakráčí přítelkyně a vy si můžete akorát tak říct, jak je tenhle svět ztracenej.
A to se mi teď děje pořád.
3. Děvky uvnitř vás
Pokud prohlásíte, že nemáte chuť na jakýkoli vztah a máte toho po osmi letech až běda, zvedne se nějaké to obočí. Pokud ovšem navíc prohlásíte, že se nechcete vázat, ale máte chuť zkoušet nové věci, a prostě si tak hrát a zahrávat, rozhodně to bude mluvit v neprospěch vašeho charakteru.
Ach jo. Špatná jsem, špatná. Až běda…
4. Máte čas (sem tam) a je vám to na dvě věci, protože už nejste “dvě věci”
Chcete jít ven a chcete se jít bavit, ale kdykoli chcete napsat někomu ze svých známých, tak řešíte ono dilema. On má přítelkyni a ona má přítele. Jsou nerozluční, neroztrhnutelní, a vůbec, je to zkrátka párová indispozice. Nikdo s váma nikam nemůže jít, protože jste sólo. Jó, to kdyby se šlo ve dvou a ve dvou, tak by to jako ve čtveřici nebylo tak trapný. A mohli bychom dát deskovky a ták. Ale s tebou, když si už jen jedna?
Je to jako když pozvou Bridget Jones na večeři. Ťik ťak.
5. Zatracený city a zakázaný ovoce
Může se vám stát, že přes vaše předsevzetí, smýšlení a životní zásady, šlápnete do něčeho, do čeho jste neměli. Zkrátka a dobře, zapletete se citově. Stane se to, ani nevíte jak. A je úplně jedno, že to nechcete, a nejste tak jako tak ochotni s tím člověkem být a ani s ním být nemůžete (protože vás nechce, je vázanej, nebo mu to nepovíte, .. nebo cokoli… ). Prostě vás to sestřelí a nevíte, co si počít, protože svoboda, na kterou jste byli tak natěšení, je najednou zakalená. Myslíte na někoho, koho nemůžete mít a na základě toho odmítáte všechno ostatní, co se vám nabízí. Velká chyba. Jenže jak si jednou kousnete otráveného jablka…
Když už vám nějakej šmudla podstrčí to láskyplně nakažené jablko, tak můžete udělat dvě věci. Pustit se do té zbytečné citově zatěžující námahy nebo vycouvat. Já mám osm let sečtených a podtržených (a pud sebezáchovy), takže pokud hrozí zapletení, má rada zní “couvat” – čti, že prchat, co ti dech stačí. Snad vystačí…
Celkově vzato se mi to líbí. Být sama. Je to jako když vám z malé zahrádky otevřou zadní vrátka, která vedou někam do lesů. Bez pěšin, bez záchytných bodů, s divokou zvěří a nebezpečím. Může vás sežrat cokoli, ale taky je tu to lesní ticho, co voní. Sem tam sladké plody a mezi stromy nebe. A můžete se vydat na všechny strany. Bez pravidel. Za dobrodružstvím.
Jen pozor na lovce, pasti a nenechat se svázat…

Od začátku

Dýchám. Stále ještě ano. Po dlouhé době blogového mlčení se sluší dát světu vědět, že tu ještě jsem. Změny, které byly cítit ve vzduchu, jsem ovšem převedla do skutečnosti. Jsem teď single děvče, které se těší. Na všechno. 🙂 Taky budu mít od konce září novou spolubydlící. A je to poprvé v životě, kdy budu bydlet s někým, ne protože jsme na sebe zbyly, ne protože nemáme s kým jiným být, ne protože se to sluší, ale protože zkrátka chci. Taky měním formu studia. Jsem tak vyprahlá zničující prací “v módě”, že zkrátka musím najít nějakou skutečnou práci. Jestli to nějak půjde, to se teprve uvidí. Znamená to pro mě, že už nebudu denním studentem. To, že budu mít obě školy dálkově, zní skoro jako spousta času, ale to se tak vždycky zdá. Uvidíme…

Ještě jedna změna visela ve vzduchu. Docela dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli existenci téhle stránky nezabalit. Největším problémem je pro mě další maličká ztráta anonymity, která se udála ani nevím jak. Je vlastně otázka času, jak dlouho bude trvat, než se to dozví další člověk. A po něm zase další. Svazuje to trochu prsty. Člověk je opatrnější v upřímnosti, když ví, že to čte někdo, koho zná. Ale stejně jako dřív jsem zase našla něco, co mi ve zmizení zabránilo.

Začetla jsem se. Jo, můžete se smát, ale začetla jsem se omylem do svého vlastního blogu. Vážně jsem se zasmála u Čekání na ptáky, zasnila se u Slunce svítilo a posmutnila jsem si Na konci cesty. Nechápu, jak se to všechno mohlo stát. Nikdy jsem nechtěla mít deníčkový blog, ale jeden článek za druhým mě vrací a je zatraceně hezký si listovat vlastní hlavou dva roky zpátky. Cítím vlastní přešlapy, neustálé sliby a mám pocit, že všechny věci, které jsem vykřičela do světa, ztratily trochu své palčivosti. Už jen to, že o nich člověk čte na deníčkovém blogu je krásně banalizuje.

Když potřebuji něco péct a vařit, tak často listuji recepty tady. Jsou tu přehledně a hezky sepsané, ne jako v tom mém umolousaném sešítku. Naučila jsem se vlastní blog používat jako kuchařku. Občas listuji i knihami. Nikdy jsem si nevedla čtenářský deník a zápisky, které mám tady, sice z obsahu nikdy nic nepoví, ale vrací mě zpět do stránek jakýmsi niternějším způsobem. Je to prostě škoda zabalit, smazat, nechat zmizet. Musím se dát nějak dohromady.

Nejsem nějaký absolutní perfekcionista. Jsem ale nesmírně kritický člověk, který je zároveň velmi přesvědčen o vlastní nedokonalosti. S vědomím všech chyb a vlastních nedostatků jsem vždycky cítila potřebu být anonymní. Je to tak trochu důvod, proč jsem se ve skutečném světě nikdy nepustila do něčeho většího. V hlavě mám ten blok, který křičí, že budu vidět a s tím budou vidět i chyby. Novou výzvou se zdá být, stát si sama za sebou, i když se na mě někdo dívá…

Léto skončilo, poslední teplé slunce mizí a kousek něčeho odkvetlo. Nastalo znovu období začátků. Září… Už dýchám vlahý podzim a naděje… A říkám si – vítej kotě, znovu na startovní čáře.

Tak zase sama

Otázka přátelství. Věc, která mě aktuálně velmi trápí. A vyvolává ve mě rozporuplné emoce. Člověk by nevěřil, jak je v nějakém normálním věku těžké, mít někoho, na koho je spoleh. Nebo mít někoho.

Zakopaných psů je hned několik. Přesuny, party, drahé polovičky.

Pokud jste vyrostli v jednom městě a máte tam partu nejlepších kamarádů, většinou ještě ze základky, je to perfektní věc. Spojila vás léta šibalství a neplech. Zůstane to ve vás. Vzpomínka na dětství. Když se vrátíte do své domoviny, jsou tam. Často jsou už trochu jiní, zajímají je jiné věci, a jak jste spolu málo, osobní pouto pomalu vyprchává. Zůstává nostalgie.

Studovali jste nějakou střední školu a vejšku a z obojího máte taky okruh přátel. Jenže ti jaksi po ukončení vzdělávacího ústavu prchli do světa nebo alespoň zpět do svých koutů republiky a slibovaná přátelství se přetavila v sem tam like na facebooku.

Studuji další dvě vejšky, žiju v Praze, brigádničím. Je kolem mě spousta lidí. Přesto narážím na problém, že když chci něco podniknout, nemám s kým. Všichni moji aktuální spolužáci, potenciální noví přátelé, mají přítelkyně a nemůžou si courat venku jak malí. Nevím proč a nedělám to schválně, jen mě to táhne víc ke klučičímu přátelství. S holkama se neumím tak dobře bavit a nikdy si nepřipadám úplně v pohodě. Na druhou stranu jít na pokec nebo výlet s klukem, který má doma svojí slečnu se ukázalo nemožný. Je to jako epidemie. Něco je ve vzduchu. Všichni někoho mají. Jsou vázaní a svázaní. Nemohou. Jen já jsem svázaná tak, abych mohla kamarádit. Nikdo to nechápe.

Od podstaty je pro mě přátelství důležitější než láska. Já vím, že to může někomu znít hloupě a nepochopitelně, ale mám to prostě tak. Viděla jsem rodiče, a pak ty další a další a život mě naučil, že svatba přejde v rozvod jako nic a láska sice věčná být může, ale nemusí. Co je ale jisté, že i když se rozvedete třeba třikrát, pokud máte nejlepšího kamaráda, bude vám stát po boku celou dobu. Rozvod s nejlepším přítelem a partou kamarádů zase až tak častý nebývá. Z toho pro mě plyne životní ponaučení a trochu jiné hodnoty.

Co je problém… Není moc lidí, co by to mělo jako já. Nechápou, co hledám. Nerozumí, proč je obtěžuji něčím takovým jako “Je hezky, pojď ven.” S původníma kamarádama jsem v kontaktu minimálně, protože teď žiju jinde. Domů se moc nevracím. A tak začínám od píky. Jako když přijdete první den do školky. Hledáte někoho, kdo vás zatahá za rukáv a nechá hrát s legem na svým vlastním plácku. Jenže to není jednoduchý. Ukázalo se totiž, že všichni mají svý plácky obsazený.

Je to ironie. Zítra jdu na výlet. Vezmu batůžek, svačinu, foťák a vydám se na celý den ven. Marně jsem sháněla po Praze duši, která by byla ochotná vyrazit jen tak ven a strávit cestu lesem tlacháním o životě a o nesmrtelnosti chrousta. Nikdo nemá čas na nové přátele. Všichni mají svých dost.

Tak zase sama.

Couchsurfing

It’s simple. Prostě jen nabídneš někomu místo na přespání. Nebo on tobě. Kdokoli komukoli. A největší fór? Můžeš vycestovat a zadarmo si bydlet. A ještě ti poradí. Zlepšíš si cizí jazyk, poznáš nové lidi. Neber to, viď. Akorát ti hoteliéři asi zkrachují…. 🙂

Když jsem ještě bydlela v Praze na ípáku, sdíleli jsme studentský byt ve čtyřech. Až tehdy jsem zjistila, že něco jako sdílení gauče funguje, a hlavně, jak jednoduché to je. Jeden můj spolubydlící procestoval během léta celou Evropu, aniž by musel nějak složitě řešit a platit (!) ubytování. Když jsem pak v naší kuchyni narazila na snídajícího Kanaďana, řekla jsem si, že hned jak budu mít možnost, zapojím se. Což jsem taky udělala.

Přestěhovala jsem se do jiné části Prahy a do kuchyně jsme koupili nejlevnější ikeácký gauč. Za 1900 Kč jsme tak získali rozkládací flek pro jakékoli nenáročné nocležníky. Na druhou stranu, spaní na podlaze, lehátku nebo nějaké přistýlce je běžná věc. Gauč je vlastně luxus. Zatím si na něj nikdo nestěžoval, naopak. ,)

Dalším krokem je založit profil na couchsurfing.com a vyplnit ho. Čím více je vyplněno, tím lépe. Je dobré napsat něco o sobě, protože ať už chcete u někoho pobýt nebo chce trávit noc on u vás, rozhodně se obě strany zajímají o koho jde a jaký je. Stejné množství péče je dobré věnovat druhé části profilu – ohledně spaní u vás doma a informací s tím spojených. Například já jsem uvedla, že akceptuje maximálně dvě osoby a do popisu dodala, že 2 – 3 dny pobytu jsou ok. Navíc mám zvíře, takže alergiky beru jen na vlastní nebezpečí. Dále vyplňujete, že například neakceptujete kuřáky nebo nechcete hostit děti. Záleží na vás.

Zásadní věc, aby profil fungoval jak má, je status a místo. Místem se rozumí město ubytování, které je pro většinu cestovatelů zásadní informací. Status je nastavení otevřenosti. Vybrat můžete ze čtyř možností. Accepting Guests znamená, že jste otevřeni nabídkám. Pokud tento status máte, budou vás kontaktovat nocležníci. Pokud však chcete pouze poznávat nové lidi a potkávat se třeba u kafe nebo památek, je ideální možností status Wants to Meet Up. Navíc tu existuje systém sdílených událostí. Pokud chcete pouze cestovat a ubytování nenabízíte, ideální je pro vás možnost Not Accepting Guest.

Jak to vlastně probíhá…

Přijde vám žádost od nějakého člověka, většinou doprovázená zprávou, kde dotyčný píše kdo je, odkud a kam cestuje, proč by chtěl přespat tři noci právě u vás a podobně. Vy můžete žádost jedním klikem zamítnout a je vyřešeno. Pokud je vám ale dotyčný sympatický a říkáte si … hmm… Francouz a rád vaří… to chci… tak kliknete na akceptování žádosti a dohodnete ve zprávách pohodlně detaily. Couchsurfing má i mobilní aplikaci a můžete tak komunikovat i bez počítače.

Couchsurfing má systém hodnocení, který v Česku stejně funguje třeba na Aukru. Hodnotíte buď pozitivně, neutrálně nebo negativně. Potřeba je ovšem dodat, že člověk s negativním hodnocením má pak velmi těžko možnost někam pod svým profilem vyrazit. Důležité je, že se hostitel i návštěvník hodnotí navzájem. Čím více kladných hodnocení nasbíráte, tím lépe se vám hledá ubytování a tím více věrohodní samozřejmě jste. Zároveň vás jako věrohodnějšího hodnotí i server couchsurfing.com a vy se s procenty posouváte výše ve vyhledávání. Na to má vliv i vaše komunikativnost. Je tu totiž i položka response rate, která v procentech zachycuje, jak poctivě odpovídáte na zprávy a tedy jak spolehlivá je vaše komunikace.

Proč se do něčeho takového vrhnout je na úvaze každého. Mě osobně přijde super, že jsem minulý týden hostila dvě slečny se Srí Lanky. Snažila jsem se jim ukázat něco Prahy a upekla jsem koláč, aby na ty Čechy měly sladkou vzpomínku. Právě teď mám doma dva studenty z Německa a jsou nesmírně milí. Rozdíl mezi turistikou a couchsurferstvím by měl být nejen v ubytování zadarmo, ale i ve spojení s realitou dané země. Mám tím na mysli to, že sice půjčím mapku a seznam památek, které by neměli vynechat, ale Praha není jen o památkách. Je tu noční život a další věci, které místní vždycky vnímají trochu jinak. Vzít někoho místo na Karlův most popít vínko na večerní Letnou, tvoří komplexní zážitek.

Ještě jedna poslední věc stojí za zmínku a tou je slušnost. Vždycky je dobré přemýšlet nad vyslovením souhlasu s žádostí. Rušit ji totiž někdy těsně před, je nejen neslušné, ale skoro i na záporné hodnocení, stejně jako když je vše domluvené a nakonec nikdo bez omluvy nedorazí. Úplně stačí představit si, že by se vám to stalo naopak.

A nakonec… s hodnocením je vše trochu snazší. Pokud tedy chcete vycestovat, je ideální nejdříve někoho ubytovat a třeba dvě tři hodnocení nasbírat. Vám samotným se pak bude spaní v cizině hledat snáze. Podmínkou to však není. 🙂

Tak… je to spíš výčet rad, ale třeba jsem někoho inspirovala. Třeba díky tomu někdo ještě vyrazí prohlédnout kus světa, i když má kapsy bez peněz. 🙂

Ticho

Mám otevřené okno do zahrad a poslouchám vzduch. Vlní se a je slyšet, jak někde v dálce mizí motorka. A vůbec, celý ten šum je… letní noc. Čistá, v očekávání bouřky. Napnutý vzduch visí na vlásku, jen čekám, kdy se zvedající vítr utiší a zem zaplaví kapky. Čekám na ně. Pak nazuju sandálky a vylezu nahoru do parku, abych se mohla bosýma nohama rousat v trávě. Potřebuju bouřku. Ne jen venku.

Mám teď období jakési rozpolcenosti. Vnitřní boj.

Velmi dlouhý stabilní klid mi nesvědčí.

Nemůžu se rozhodnout, co potřebuji víc. A hlavně co nepotřebuji.

Už dlouho mám stejnou práci. Rok a půl. V září budu moci říct, že jsem s někým byla osm let. Jeden rok bydlím s klukem. Jeden rok mám kocoura. Sedm let studuji vejšku. A tím vším si připadám zatížená. Nehorší na tom mém rozladění mysli je to, že bych strašně potřebovala někomu vyložit, co se mnou je. A nemám komu. A nemám co. Je to fascinující, že má člověk s kým jít do hospody, ale nemá s kým jít mlčet.

Ticho s někým je věc, kterou velmi postrádám. Jsem věčně ukecaný tvor. Dokážu se bavit úplně s kýmkoli, hlavně protože jsem schopna veškerou konverzaci obstarat sama. Na druhou stranu, dost často mluvím proto, aby situace nebyla tísnivá nebo nepříjemná. Najít někoho, s kým nemusíte prázdno vyplňovat, ale kdo ho ocení a pochopí, je složitá věc.

Začínám si myslet, že jediný, kdo je schopen sdílet ticho, jsem já sama. A přijde mi to jako smutné zjištění.

Jsem velmi nerozhodná a o to víc zamlklá k okolnímu světu. Všechna rozhodnutí, která musím promyslet, chci říct a mlčet o nich, jsou ale možná jen nezávažné chmýří. Možná je čas odfoukne a já se nehnu z místa.

Dva dny zpátky jsem napsala kamarádce do zprávy: “…Tak si říkám, jestli nemá pravdu, jestli nejsem jen velká kecka, protože je tolik věcí o kterých mluvím a pořád jsem je ještě neudělala.. no.. jestli já nejsem třeba srab nebo jestli se jen nenechávám vézt místo abych kráčela sama.”

To je přesně tak. Vezu se s davem. A teď potřebuji udělat kroky do prázdna, vybočit z řady, stereotypu. Z davu, který mě někam tlačí. Davu, který mi tvrdí, se takhle je to super. A já s ním souhlasím, protože se to sluší a přitom bych tomu davu mnohem radši odpověděla všeříkajícím tichem. Ticho chce velkou odvahu. A porozumění.

Karel Plíhal ve filmu Rok ďábla říká, že mlčet je dobré, aby člověk slyšel melodie lidí.

Vždycky mi zůstane na rtu a mysli otázka, jestli je někdo, kdo uslyší mou melodii.

A co když ne? Co když je moc tichá?

Nebo nenajdete nikoho, kdo by s vámi mlčel a uslyšel jí?

Čistý stůl

Ani nevím, kdy přesně začaly prázdniny. Ten přechod byl tak plynulý, že se mi hranice škola / léto úplně setřela. Plně jsem si to uvědomila až dneska. Místo toho, abych si z knihovny vlekla horu knih o válce ve Vietnamu nebo o Nixonovi, strčila jsem do plátěné tašky Kunderu a Huxleyho. Konečně.

S nadsázkou by se dalo říct, že rok se dělí na tři začátky. Začátek prázdnin, školy a kalendářního roku. A všechny tyto začátky ve mně vzbuzují nutně a nevyhnutelně plány a předsevzetí. Ta novoroční jsou jasná. Naučím se plést, běhat, budu hodná holka, však to znáte. Září se také píše samo. Nebudu trhat listy ze sešitů, nebudu si psát všechny poznámky do jediného sešitu, budu si psát poznámky. Však to také patrně znáte. Ale začátek prázdnin je jiný. Začíná to totiž úklidem.

Strašně nerada odjíždím a nechávám za sebou neuklizený byt. Znamená to, že když se vrátíte z cest, vrátíte se do bordelu. Unavení, uťapaní, místo abyste si prohlíželi fotky nebo testovali, jak výborně se spí na skutečné posteli, musíte jít a uklidit. Největší otrava světa. Existuje jediný způsob, jak tomu zabránit. A ten všichni známe.

Důležitý fakt je zároveň ten, že jako člověk, co toho má mraky a všechno honí na poslední chvíli, červen je u mě ne jen obyčejné zkouškové, ale něco jako souboj časem. Tohle válčení se odehrává v následující podobě:

Ráno letím na zkoušku, odsud do práce, v noci se vrátím a píšu seminárky. Ve tři ráno jdu honem spát. Ráno letím na zkoušku a dva testy. Odsud do práce a z práce honem domů. V půl čtvrté ráno další práce poslaná, leč tři večerní kafe a redbull mi nedají spát. Další zkoušku ráno zaspím. Letím rovnou do práce. Na tuhle zkoušku musím jindy. Diář přeškrtaný. Doma bordel. Nejím, nespím. Pracuju, čtu, vypisuju. Nejsou čisté hrnečky. Pak dojdou misky. Talíře taky. Hrnce jsou čisté, to jo, vařit není čas, ale do těch si kafe neudělám. Nevadí. Stejně mi hrnek od předchozího kafe ještě ani nezaschnul.

Vnímavý čtenář jistě postihne bystrým zrakem ten problém. Když skončí zkouškové a začínají prázdniny, u mě doma to vypadá jak po nájezdu Hunů. A co hůř, pořád ještě musím svoje prozkoušené a otestované tělo odvléct do práce. Člověk by řekl skoro i “ach jo”. Ale teď to přišlo. Uklidila jsem. Podlaha v kuchyni je čistá. Hrnečky jsou úhledně vyskládané. Koš na prádlo je prázdný a postel čistě povlečená.

Na mém stole není hromada papírů, kterou je pro položení notebooku nutno odhrnout. Listy jsou roztříděné a založené. Pastelky jsou ořezané a na nočním stolku leží, místo knihy o ruském pohledu na srpnovou invazi, kuchařka Dity Pecháčkové. Už mě nerozčiluje, že kočičák Vojta spí, když já nemůžu. Místo toho za ním běhám po bytě, tahám ho za ocas a škádlím přepadením ze zálohy, kdy ho pomuchlám a opusinkuju do hebkého kožíšku.

Ať už odjedu nebo ne, mám čistý stůl a nový seznam dobrodružných předsevzetí je úhledně vypsaný a připíchnutý na nástěnce. Prázdniny jsou tu. Je to jasné a definitivní. 🙂